ÚVOD

Život člověka vzniká ve vodě a ve tmě. Je řízen řádem a instinktem, genetikou.  Vesmír prvních devíti měsíců života člověka je omezen mateřským vakem. Nový člověk vnímá jen jakoby z veliké dálky, že existuje ještě jiný svět.. Jen podvědomě vnímá, že existuje jiný vesmír. Teplo a chlad. Ticho a zvuk Stačí mu tlukot matčina srdce.

          Život člověka po porodu dostane jinou dimenzi. Ze dvou rozměrů jsou tři. Jako by se přenesl do jiného vesmíru. Narodí se ze tmy a vody do záře světel a vzduchu. Do světa prostoru. Do světa dalších bytostí.

        Existuje kromě toho nějaká další možnost ? Existuje další vesmír živého bytí, do kterého se může člověk přenést?

        Existují důkazy, že ano. Hudba klasiků. Malířské mistrovství starých mistrů malířů. Řeč básníků, kresba slovy.

        Je velmi nesnadné proniknout do čtvrté dimenze jiného života. Někdy můžeme mít snad pocit, že už   se dotýkáme nového prostoru. Ale jen na chvíli. Pak nám zase uniká. A znovu se objevuje. Ve chvílích kdy se zamilujeme, kdy čteme upřímnou poezii, kdy smutkem a bolestí hledíme někam do dáli, když v noci ležíme na voňavé louce a nad námi problikávají hvězdy. Když nasloucháme Mozartovi, když hledíme na Van Gogovi divoké tahy štětcem. Když nám básník Seifert připomíná naši maminku. Tehdy se setkáváme s další dimenzí vesmíru.

       Vesmírem je ale i každý nový člověk, kterého více poznáme. Originální pestrobarevný vesmír lidských zážitků, myšlení, názorů, návyků, zkušeností, pocitů. Dotýkáme-li se duše druhého člověka pak již saháme na cizí vesmír. Pronikat do myšlení druhého člověka je jako dobývat vesmír. Znát někoho důvěrněji je jako styk s jinou civilizací. Každý člověk je totiž vesmír plný pocitů, přání. Touhy, prožitků, zkušeností, závěrů, dedukcí.

        V následujícím textu máme možnost ponořit se domyšlení a výtvarného díla Jiřího Vydry, který je jedním z průkopníků v pátrání po další dimenzi života. Je vesmírným poutníkem. Spolu s ním poletíme vesmírem jeho života. Zkušenostmi z dětství vnímal a posuzoval trojrozměrný vesmír. A možná, že se nám podaří, alespoň na chvíli cosi zahlédnout.

Nejprve začnu od konce. Po několika letech co jsem Jirku navštěvoval se v šedesáti letech oženil.

 Hanička

 Paní Hanka byla v mládí krásná žena. Měla oči plné poezie. Nyní jí bylo k padesáti letům. Měla stále krásnou postavu, oduševnělé oči. Na tváři i v očích se jí však otiskly životní zážitky v podobě vrásek. Měla dva manžele. Oba jsou mrtví. O jednoho, který  byl silně invalidní pečovala až do konce jeho života. Další lidé kolem ní? Dcera a syn. Dcera v Kanadě. Manželem dcery je muslim. Syn je mrtvý. Přebral drogy.

Paní Hanka píše básně. Ale jenom pro sebe. Pro přátele. Komu má říkat své prožitky, když je byt prázdný? Papír neodporuje a můžeš mu svěřit bez obav cokoliv.

Umí mít velké citové prožitky. Je věřící. Miluje Boha. Tak hluboce , jak umí ženy milovat.

Dává mi ty básně někdy číst. Je to výpověď stárnoucí ženy, která se nechce smířit s tím, že na obzoru, kam jdeme, čeká smrt. Ona sice věří, že život bude mít pokračování, o tom je její  křesťanská víra, nebo vlastně každá víra, ale přece jenom realita je taková, že na konci života, pár lidí uroní slzu nad hrobem zemřelého. Nad hrobem, nad mrtvým, ale ti živí také sami nad sebou. Napsala báseň o Bohu a poslala mi jí. A já se tehdy zrovna seznámil s Jiřím Vydrou. Tak jsem jí psal o jeho obrazech a o tom co prožíváme s manželkou, když se seznamujeme s novým člověkem. S člověkem, který má odvahu žít jinak, než-li žijeme my. Odepsala, že nemá s kým chodit na výstavy, ať ji sebou vezmeme.

Setkání v Březnici na zámku

“Tohle je Hanka ….. a tohle je pan Jiří Vydra. Malíř a sochař.” Tak tohle málo jsem udělal proto, abych ty dva představil. Pokud si však nyní přejete setkání třetího rozměru, lásku na první pohled, tak jste na omylu.

Jirka Vydra, celý život bojoval se životem sám. Nebyl zvyklý na pomoc. Nebyl zvyklý na to brát na někoho velký ohled. Vede-li člověk sám bitvu je zaměřený na sebe. Není to egoismus plánovaný. Není to ryzí sobectví. To je prostě přirozený sklon osamělého bojovníka.

Jenže ženy jsou citlivé. Hanka byla člověk, který žil rozdáváním se. Egoismus nesnášela. Jirka se jí chlubil svým dílem. Mluvil o něm pyšně a jí to bylo protivné. Nechápala, že on nevyzdvihuje sebe, ale své děti. Že se chlubí dcerami a syny, které vytvořil, tak jako se matka chlubí svými dětmi a nikdo to také nepokládá za pýchu.

Když jsme z výstavy odjížděli tak Hanka prohlásila: “ To je nejprotivnější a nejnafoukanější chlap jakého jsem kdy viděla.”

Pokrčil jsem rameny na znamení: “ no comment”

Ale ona se nevzdala. Chtěla si o tom povídat.

“Říkal jsi mi, že také věří v Boha. Ale to je pro Boha hrozná ostuda, když se někdo vyvyšuje a dělá ze sebe Boha. …Že on jediný snad má od Boha inspiraci a ti ostatní jí mají jen ze světa.”

Řekl jsem na to: “ Určitě potřebuje v něčem předělat. Chápej, že žije sám. Jenom se svým dílem. On o tom potřebuje mluvit, tak jako ty teď potřebuješ mluvit o něm.”

Odsekla: “ Já o něm nepotřebuji mluvit. Mě je prostě protivný a někomu to říct musím.”

“Líbí se ti jeho obrazy nebo sochy?” zeptal jsem se.

Chvíli mlčela a pak řekla, že ano. “Mají dynamiku. Určitě má nadání. Je v tom síla, celé to tančí, je v pohybu, hraje z toho klasická hudba. Ne něco nového, ale klasika.”

“No tak vidíš. Je v nich on. Jestli se ti líbí jeho dílo, časem si zvykneš i na něho. Jako já. On nemůže být jiný než jsou jeho sochy a obrazy.Každý jsme přece jiný než na první pohled budíme dojem. Někdy z nás jiného člověka dělají šaty. Když jsem v pracovním, tak se bavím s chlapama v hospodě a oni mě berou jako svého. Když se, ale jinde objevím v saku a kravatě, už nemají takovou důvěru. Jeden mi řekl, že v saku chodí jenom polehouni.”

“Asi by potřeboval někoho k sobě jako jsi ty, abys ho usměrnil.”, řekla Hanka a tím rozhovor uzavřela.

Asi netušila, že to bude ona, která se té práce osekat sedláctví z tuláka Jiřího Vydry ujme.

Pár dní po svatbě

 “Haničko, řekni mi, jak myslí ženy?“, zeptal se Jirka a hladil jí dolu po těle.

Usmála se:” To se muži nikdy nedoví.”

“Protože se na to muži neptají. Ale já tomu chci rozumět a proto se na to ptám.”

“Muži se mohou ptát tisíckrát, ale stejně se nedozví celou hloubku. Žena je pokaždé jiná. Umí se přizpůsobit. S prvním mužem jsem byla praktická paní v domácnosti. Po smrti syna jsem byla statečná ženská, která se postaví i uragánu. S dalším manželem jsem byla samaritánka, která má smysl života sloužit druhým. Jeptiška. S tebou jsem motýl, co létá z květiny na květinu. Létám a čichám k novému životu. Budu básnířka? Nebo malířka.?”, nechala se hladit a usmívala se přitom jako Mona Líza.

Pak se na něj náhle vrhla a byla plná vášně.

Když odpočívali, zamyslela se:” Víš ženy jsou takové jako jsou jejich muži. Čekají, co s nimi prožijí. Ale to by bylo velmi ploché vysvětlení. Ženy mají to, co muži nemají. Bůh udělal ženy jako doplněk mužům. Proto muž nemůže ženu pochopit. A proto také většina žen nikdy nechce být mužem. Někteří muž, a možná je jich dnes hodně, chtějí být jako ženy. Nechávají se ženami ovládat. My ženy umíme muže ovládnout. Ale když si o to sami říkají, když je to bez velké námahy, klesnou muži v našich očích. Jsou jako pantofle v botníku. Jsemráda , že nejsi takový Jiří.”

“Já musím o takových věcech mluvit,” zvážněl Jirka, ”Musím, když tě chci namalovat. Já umím namalovat portrét člověka. A je si i podobný. Ale to není ono. Když maluji někoho komu rozumím, vzniká velké dílo. Oči toho člověka jsou pak živé a vyjadřují jeho vnitřek. Jeho já. Chci rozumět ženám. Teprve pak je mohu opravdově malovat.”

“Jiříku. Udělej ženu ze skla. Bible říká že žena je jako křehká nádoba. Udělej ženu ze skla. Sklo mění její podobu podle toho, jaké je světlo. Když bude zapadat slunce bude ta socha snít. Když bude slunce vycházet bude plná naděje. Když do ní bude pražit slunce bude jako matka v očekávání. Když bude před bouří bude jako divá víla. Tak je to se ženou. Žádný muž ji nikdy nepochopí úplně. Pochopí jenom to, co mu žena sama dá pochopit. …Já ti budu říkat skoro všechno co cítím. Budu. Jenom si musím ještě chvíli zvykat. Známe se tak krátce. Ale cítím, že budeš můj přítel. Budeš časem o mě vědět skoro všechno. Ale nikdy ne úplně všechno. Mám strach z toho, aby někdo věděl všechno … navíc si myslím že všechno o každém člověku zná jeho Bůh. Ten zná každý koutek jeho myšlenek.”

“Těším se až budeme jako jedno tělo.”, zaprosil Jirka.

Políbil jí a cítil velkou touhu začít malovat. Nemluvila na něj. Nechala ho být. Chápala, že musí být ve své sluji sám.

Tobogán:

 Letěla. Vždycky chtěla letět jako pták. Letěla. A ta vteřina byla dlouhá jako její život. Vzduch chladil její tvář. Sčesával jí dlouhé prošedivělé vlasy dozadu.

Obraz první:

Skákala přes švihadlo a chtěla být baletkou. Maminko, když skáču, myslím, skáču až do oblak. Dlouho jsem nahoře a letím. Jednou jsem vyskočila tak vysoko, že mne pohladilo slunce. Maminka se usmívala. Také mívala takové krásné představy.

Obraz druhý:

Syn leží a má nepřítomný pohled. Přebral drogy. Mluví ze snu a neví co říká:” Maminko je krásné létat. Kolem mě jsou lidé s křídly. Jsou tak spokojení, že už se nemusí plahočit po zemi. Chci žít už jenom s křídly. Když zemřel odnášeli ho a měl fialovou tvář staženou podivnou křečí. A nyní tu sedí u silnice. Právě tam kam ona letí. “Vidíš maminko, že létat je krásné.”

Obraz třetí:

Dcera letí vedle ní a vypráví o svém manželovi, který má muslimskou víru. Maminko, on věří, že až zemře bude žít ten nejkrásnější život. Říkal, že pro muslima není problém ani létat. Bude žít v ráji. Ale je to jiný ráj, než ten náš. Nevěří, že bude ráj na zemi. Země je tu jenom pro smrt. Je to velký hrob lidstva.

Obraz čtvrtý:

Jirko. Podívej já letím. Nás ženy nikdy nepoznáš. Umíme létat. Ty také někdy umíš létat, ale jde ti to tak těžko. Jsi přitom tak nemotorný. Směšně nemotorný.

Obraz pátý:

Tma a nic než jenom tma. Ticho a nic než jenom ticho. Každý let jednou končí.

Sanitka jela pomalu. Turisté, kterým se na kole Hanička vyhýbala stáli a nevěděli co říkat. Listí, po kterém jí sklouzlo kolo se dál líně a bez povšimnutí povalovalo kolem. Pařez, do kterého narazila hlavou byl pevně zakořeněn a stál jako nevinný maják, který hledí na ztroskotanou loď.

Necelý rok jejího třetího manželství byl odnesen lesními vílami, kamsi do brdských lesů. Zmocnily se ho, protože to bylo tak čerstvé manželství. Takové hned tak někdo neukořistí. Víly ho potřebují. tančí tolik dní jenom sami.

S malířem Jiřím Vydrou, který je úplný nezmar i když je oprávněný důchodce jsem jednou strávil celé dva dny. Jejich vyprávění vám později pomůže pochopit celý jeho život a povahu.

Den první:

cesta na kole.

Nejsem sportovec a na kole jsem jezdil naposledy v mládí. Prohlížel jsem si tedy horská kola u Jiřího s obdivem. Dneska jízdní kola vypadají jako malé motorky. Mají různé páčky a řadítka a měří rychlost a počet kilometrů a umí ještě mnoho dalších věcí. To je něco jiného, než když mé těžké předválečné kolo mělo brzdu, která dřela pneumatiku.

Před námi byla cesta na Vranískálu , která se tyčí nad Zdicemi u Berouna. Malíř Jirka Vydra sliboval cesta asi tak šest kilometrů a pohodu. Krásný zážitek z jízdy na kole a pak odměnou nádherné panorama přírody.

“Jezdil jsi už na kole?”, zeptal se mě Jiří Vydra.

“Kdysi jsem měl favorita a docela ni to šlo,” odpověděl jsem srdnatě.

“Tak nevím”, znejistěl Jirka, ”pojedeme lesní cestou. Jsou tam kořeny…”

“Když tak to chvíli povedu.”, uklidnil jsem ho, že se nestydím za nějakou prohru.

Vybavili jsme se a vyjeli prohlédnout si místa, kde je Jirka rád. Chce, abych ta místa viděl a pak o nich napsal. Na asfaltce jsem šlapal jako král. Pak jsme odbočili na žlutou turistickou stezku, která vedla lesem k Vraní skále nad Zdicemi.

“Uvidíš nejkrásnější rozhled, co znám.”, těšil se Jirka,” To je prostě nádhera. Výš už jsou jenom ptáci.”

Kýval jsem, že se těším, ale raději jsem moc nemluvil, protože kolo drncalo přes kořeny a já se musel soustředit, abych se vyhnul velkým kamenům a pařezům. Cesta se občas zužovala. Sotva tam prošel člověk. Jirka na kole skákal kolem pařezů a obratně se vyhýbal překážkám. Na šedesátníka obdivuhodný výkon. Kolo ho poslouchalo. Přední kolo nadzdvihával a zadním uměl uskakovat, kam potřeboval. Mě naopak zadní kolo podjíždělo po větvích nebo po listí. Každou chvíli jsem se bál, že přijdu v rozkroku o všechno. Představoval jsem si pád Haničky. Jirka se ženil v šedesáti letech poprvé . Ale Hanička byla Jirkovo manželkou jenom asi 7 měsíců. Pak spadla na kole. Právě takhle vzadu jí kolo podjelo a ona zazmatkovala a zabrzdila přední a přepadla přes řídítka a hlavu si narazila na pařez. Do týdne zemřela. Moje zadní kolo také občas sjíždělo a já se hodně soustřeďoval na brzdy. Jenom musím zmáčknout tu správnou. Když zmáčknu přední, tak skončím jako Hanička. Brzdy naštěstí fungovaly mnohem lépe nežli za mého mládí. Za chvíli jsem se na ně začal spoléhat a věřit jim. Před námi se objevily první skály. Buližník. Prahory. Památníky věků. Podle geologů tu byly dřív nežli všechno ostatní. Skály byly většinou schované v bujném porostu. Připomínali rakety na utajené raketové základně.

” Tohle je začátek skal. Vraní skála je až dál”, dostával jsem od Jirky průběžně informace. Konečně jsme byli u cíle a zamkli kola kolem stromu . Po slušně upravené stezce a vydlabaných schodech jsme se vyškrábali na vrcholek Vraní skály. Byla už nad korunami nejvyšších stromů. Úchvatný pohled. Závrať. Přistávací plocha pro mezikontinentální vesmírné lodě. Po start vesmírných poutníků do vesmíru. Jirka mi vysvětloval, kde je které město vesnice, hora, kopec. Rozhled od Křivoklátu až po Brdy. Od Prahy až po Radnice u Plzně. Krajina tu tvoří něco jako obrovský hluboký talíř na polévku. Jako knedlíčky a noky se v něm povalují vesničky a městečka. Talíř je lemovaný lesnatými kopci křivoklátských hvozdů a hřeben Brd. Jirkův kraj. Jeho malířská rodná hrouda. Jeho tulácká máma.

“Od mala  mám cíl všechny ty kouty kolem poznat. Od Svaté až do Alp. Nejen tam jednou být, ale dívat se na ta místa z různých úhlů, z různých míst. Z vrchu, ze zdola, z boků…Podívej třeba k Berounu. Laskat se s nimi. Jsou jako prsy žen, jako ženský zezadu. Brdy jsou jako bederní pás. Zbojníkova ochrana. Křivoklátské lesy na druhé straně jsou zase jako krajka. To je hudba. Sleduješ mě? Vidíš to taky? Nádhera…” Jirka chvíli mlčí a pak se začne rozplývat:” Je to hrozně těžké namalovat na obraz. Někdy jsem bezradný. Tvary smíšeného lesa … Buky a borovice a smrky…  jsou jako spirály času.  To se na jedno plátno nevejde. Muselo by jich být více kolem sebe. Je to moc složitá perspektiva. Povrch krajiny roste jakoby zevnitř. Ze semen rostou stromy a tečou prameny řek. Ale já vím, že něco působí i ze shora. Z vesmíru. Spirály. A právě tady na Vraní skále, je to vidět. Je to síla ducha. Jednou jsem tu seděl a honily se kolem mraky a pršelo a občas se i zablýsklo. To byla síla. Obrovská mocná síla. To se nedá popsat a nedá se to ani namalovat, ani nafilmovat. To je prostě hodně věcí najednou. Zevnitř i zvenčí. Ze země i z vesmíru. Kdo za tím vším stojí? Proč to tak je? Kde se bere všechna ta energie? Tyhle otázky si tady vždycky kladu. ” Jirka se na chvilku odmlčel.

Snažil jsem se dívat kolem. Snažil jsem se vsávat atmosféru. Slyšet hudbu ptáků a hmyzu. S Jirkou se to samozřejmě moc nedá. Pořád má co vyprávět. Pořád vyžaduje pozornost. Když najde nějakou vrbu, která je ochotná ho poslouchat, tak už to musí být silný strom, aby při tom náporu různých myšlenek nepadl. Hudba hmyzu zněla jako houslový koncert. Ale byla to jenom kulisa k Jirkovu vyprávění.

“Tamhle to bylo. Tam se zabila.“, řekl smutně Jirka a ukázal směrem k Brdským kopcům,” Všude mě to pronásleduje. Tam, jak vidíš ten průsek v Brdech. Uklouzlo jí to po listí a letěla vzduchem jako pták. Den předtím říkala, že ptákům závidí. Letěla jako oni… myslím na ní. Viděl jsem, jak letí. Ani nevím, jestli nějak vykřikla. Pak už ležela a nic nevnímala.”

Mlčím. Jirka má v očích slzy.

“Na Vraní skále sedala ráda. Byla tady nadšená, když jsem jí sem vzal. Hned složila báseň.”

Pomyslel jsem si: “Také bych tu nějakou dokázal složit. Ale bez Jirky. Inspirace je tu opravdu velká. Ale nyní jsem tu, abych sloužil jako vrba malířovi , protože jsem slíbil, že o to co řekne, budu psát. Nejsem tu pro múzy, ale pro malíře a sochaře Jiřího Vydru. Básníka Křivoklátských hvozdů.”

Jirka pokračoval: „Mne to tu také inspiruje. Všechna ta místa, co vidíš bych chtěl důvěrněji poznat. Nejen tam být. Chtěl bych je malovat. To jsou tisíce obrazů. To samé jedno místo mohu malovat mnohokrát. Jaro, léto, podzim, zima. Ranní opar. Horké poledne. Červené obrazy s červánky. Na to je lidský život hrozně krátký.”

Dívám se dolů ze skály. Některé strany jsou rovné, jako když je někdo odkrojí nožem.

Jirka sleduje můj pohled a najednou má chuť vzpomínat. Nebo si vymýšlet. To je na jeho vzpomínání krásné. Není historik. Kdo by si také přesně pamatoval, jak se co odehrávalo před šedesáti lety. Na základě jednoho zážitku si přimyslí deset dalších. To má ještě z doby, kdy byl hospodský vypravěč. Jednoduché historky zažívá kde kdo a nejsou moc k vyprávění. Historky jsou od toho, že to není historie , ale trocha šprochu, trocha přání a snů, špetka vymyšleného napětí. To jsou ty správné historky.

“Tady jsme jako kluci lezli dolů.“, ukazuje na svislou stěnu odkrojenou jako z hroudy másla.

Myslím si o tom svoje, ale pak přece jenom odvážně dodám :” Já bych to neriskoval. To je o smrt.”

Tím jsem dal najevo, že je to blbost, že to kluci nemůžou bez lan slézt, ale zároveň , abych neurazil, tak slibuji věřit, že to možná mně neznámou technikou jde. Jirka si to uvědomuje, a tak rychle opravuje: “ No to je jasné, že ne přímo tady. Ale o kousek dál.”

Hledá očima nějaký přijatelnější kus a když jej najde a zjišťuje, že by to mohlo jít, volá radostně:”  Skákali jsme jako kamzíci. Byli jsme mladí. Mládí nezná strach.”

Raději obracím pozornost na dálky kolem nás.

“Všechno to namalovat, by znamenalo věčný život.“, podotýkám a herecky rozhazuji rukama  na všechny strany

“Napíšeme to do deníku.”, volá nadšeně Jirka.

Vytahuji deníček od ochranářů Křivoklátských lesů, který je na vrcholku Vraní skály v plechové krabici.

“Napiš tam, že lidé potřebují věčnost, aby poznali všechnu krásu. A že tu věčnost mohou dostat od Boha. Že ta síla života je zvenčí, ne z nás.”

Napsal jsem to tam i s datumem 15.6.2001 v 18,30.

Jirka vzpomíná: “Tvořím už padesát let a zmapoval jsem jenom kousek. Mám krásný pocit, že alespoň ten kousek. Snažím se tuhle krajinu předat lidem na obrazech. Jako granátová jablka na stříbrném podnose. S tím pocitem štěstí, který s krajinou prožívám. Hloubku. Dálku krajiny. Ale hlavně ty pocity. Dálkou v krajině dávám najevo lásku k ní. Lidi nejdou moc do hloubky. Říkají, že si příroda poradí sama. Nechte to pane Vydra koňovi, říkají když s nimi chci tu hloubku rozebírat, ten má větší hlavu. Ale já musím do hloubky. Chápat kořeny. Chci, aby si lidé našeho kraje vážili. Aby ho spojovali s historií. Vidím, jak tu jede Václav IV na svůj hrad Točník. Nebo Karel IV na Žebrák. Já tu slyším dusot koní. Nejsem uzavřený. Jsem otevřený. Všechno co znám o tomhle kraji se snažím do obrazu vmalovat. Nenechat si to pro sebe. Proto mi nejde až tolik o přesnost. Jedna hora navíc nic neznamená. Jde mi o pocit. A když maluji venku, tak to ta krajina cítí. Jako by se mi koukala přes rameno. Mne to nevadí, že se mi při malování někdo kouká na ruce. Malíře Slavíčka se báli a tak na něj, když maloval v krajině koukali z velké dálky. Někteří vypráví, že jim připadal jako rytíř. Šermoval štětcem. Uskakoval. Odbíhal. Vracel se. Útočil. Já u obrazu stojím a ten můj boj je vnitřní. Ale je to boj. Boj o přízeň krajiny. Protože krajinu miluji, krajina miluje mne. Vychází mi vstříc. Osvítí se, kde potřebuji. Zastíní tam, kde má být stín. Ona krajina se mnou spolupracuje, protože ví, že jí miluji. Maluji jako renesanční malíři. Miluji baroko. Ale hlavně impresionismus. Ale já vím stejně jako Slavíček, že je to boj.“

Jirka mluví a mluví. Nová a nová témata. Je jich plný. Najednou si všímám, že nad námi neplují oblaka. Oni ta oblaka pulsují nahoru a dolů. Neletí jen jedním směrem. Oni navíc pulsují nahoru a dolů. Zvláštní úkaz. Když jsme na dvorku, u domku Jiřího Vydry, ve vesnici Svatá u Zdic, tak tam oblaka letí jedním směrem . Ženou se vpřed. To je pohled zdola. Pohled z Vraní skály nabízí jiné vysvětlení. Oblaky ještě navíc pulsují nahoru a dolů.

“Ty mraky nám mávají na pozdrav.”, pronesl jsem, abych něco také řekl. Jirku to inspirovalo k dalšímu proslovu:” Právě to člověka inspiruje, když maluje alá prima.  Přímo v přírodě. William Turner taky maloval přírodu alá Prima. Povýšil však pocity nad reál. Měl duchovní potřeby, jako mám já. Četl jsem o něm, že víra v Boha jej obohacovala. A on ty vznešené pocity maloval do té krajiny. Já to také tak dělám. Začnu malovat jednou barvou a pak tam přidávám barvy, kterými malovali impresionisté. . Složení barev jako měl Renoira, Monet. Ale pak si vzpomenu na mraky, jak letí. A jak zároveň pulsují nahoru a dolů. Vzpomenu si na to, že jsem vesmírný tulák a také s nimi létám. Já jsem tam s s těmi mraky nahoře a vidím dole celou historii kraje.  Pak ty zážitky přetavím do soch a obrazů. Je to impresionismus spojený expresionismem. Já tady s těmi ptáky kolem létám. Už zase létám…. Po smrti Haničky jsem byl zahalený ve tmě. Nelétal jsem. Před rokem jsem byl zraněný pták.  Nebylo ve mně světlo. Měl jsem přeražená křídla. Ale vymaloval jsem se z toho. Nyní všechny obrazy z toho období přemalovávám. Dávám tam radost. Bylo tam příliš smutku. I Haničku už maluji s radostnou vzpomínkou. Byly to krásné období mého života. Už zase moje barvy na obrazech svítí. Tak dlouho byly tmavé a smutné. Nemohl jsem se přemoci. Ono to přemáhalo mne. Smutek. Zamyšlení nad krátkostí života. Pomíjitelnost. Být či nebýt – To tam bylo v těch obrazech, tak jak to napsal Shakespeare. Shakespeare. Každou chvíli je v jeho dramatech nějaký mrtvý. Ale ty jeho mrtvoly mají za sebou nějaký román. Příčiny smrti jsou zjevné. To není kovbojka, kde padají mrtví jeden za druhým. V přírodě nic nekončí. Tam je smrt epizodkou. Ale za každou smrtí je slyšet v krajině příběh. Já se ty příběhy snažím namalovat do krajiny. Maluji a najednou se tam tou mojí expresívností objeví nějaká skvrna. Náhodně a já najednou vidím, že to není skvrna, ale jezdec na koni. Představuji si ho tam. Trochu tomu ještě štětcem pomůžu a už je tam. Kůň. Jezdec. Karel IV. Nebo rolník s povozem. To není ani moje zásluha. Ale není to podle mě náhoda. Prostě to je nějaké vedení. Jak mi ta krajina vypráví. Souznění s ní. Harmonie. Síla vesmíru. Ta historie je všude kolem. Vždyť i ty skály tady jsou víc jak historie. Jsou tu dřív než živá příroda. Nejtvrdší kámen. Buližník.”

Jirka se najednou zarazil. Protřel si oči. A znovu něco bedlivě pozoroval. Díval jsem se jeho směrem. Někde dole jej cosi zaujalo.

“Tam je nějaká voda. Jezero! Vždycky jsem si přál, aby tady bylo moře. A už tam nějaká voda je! ”, říkal to překvapeně.

“Jo. Je tam nějaká hráz. Asi koupaliště.“, řekl jsem nijak nadšen.

“Jenže to tam předtím nebylo. Tam nic takového nebylo. Žádná vodní hladina. Přál jsem si vždycky, aby tady bylo jezero, jako ve Švýcarsku. Ale nikdy tu nic takového nebylo. A nyní už tu je.”
Kdo znáte kluky, tak víte co takový objev znamená. I kdyby hrozil doma nářez, tak se musí jet objevovat. Každý kluk je trochu Kolumbus. Jenže Jirkovi je už 64 let. Kam se na něj, ale hrabou všichni kluci. Svalnatec a romantik prvního řádu.

Bylo jasné, že naše výprava neskončí Vraní skálou. Že to nebude jenom šest kilometrů a pohoda.

“Pojedeme dolů takovou pěšinkou. Znám jí. Vede do Hředel. Lidi už tady moc nechodí. Když tak chvíli kola povedeme.”, rozhodl Jirka .

Já jsem taky kluk. I když čtyřicetiletý tlusťoch. Ale výpravy mě lákají. Vše bylo dohodnuto. Hurá z kopce dolů do údolí. Pěší turista by měl co dělat sejít takový sráz. Ale na kole to byl mistrovský kousek v závodech horských kol. Smekala se po klaccích. Větve občas zlověstně praskaly a hrozily vniknout do drátů. Přes cestu byly spadlé stromy. Na cestě spoustu bludných kamenů. Často jsem viděl v duchu Haničku a její pád. Přál jsem si, abych dopadl tak, abych už potom nebyl. Abych o tom stejně jako ona už nevěděl, aby to nebolelo. Nechtěl bych být invalida. Mrzák, o kterého se musí druzí starat. Zaťal jsem zuby a všechny svaly jsem soustředil, abych udržel brzdy. Dolů po svahu se řítilo mých sto kilogramů. Jirka je malý svalnatý a o dvacet kilo lehčí. Výskal radostí z dobrodružné jízdy. Obratně nadhazoval kolo. Přední a zadní. Kličkoval mezi kameny. Za čas na mě volal odněkud z údolí. Cesta, co byla snad jenom stezka před sto lety pro hajného, se změnila v pěšinku pro zvěř. Jen silou vůle se dalo protlačit mezi křovím a větvemi. Ale pak se to najednou zjevilo. Sen všech milovníků přírody. Vodní hladina se třpytila jako stříbro. Svěží zeleň nově nasypané hráze. Uprostřed rybníka ostrůvek. Kolem jenom lesy. Borovice. A mohutné buky. Polní cesta. Samota. Ticho. Nádherná lesní louka se táhla někam zatáčkou za les. To byla svatyně přírody. Vysněný ráj lidstva. Ve vodě plavalo mnoho malých kaprů a na hladině plavala kachna. Potůček tu vytvářel klikatou cestu vodě.

Konečně Jirka mlčel. Tady se nedalo mluvit. Posvátná bázeň nás oba umlčela.

Na hrázi byla pohostinně připravena lavička z klády a zakryté malé ohniště. Lákalo něco opéci. Byli jsme vybaveni buřty a chlebem. Počítalo se s opékáním. Jirka si nedělal nic z toho, že jsme v chráněné krajinné oblasti. On je přece regulérní malíř a sochař Křivoklátských lesů a má právo se najíst. Za chvíli se objevil proužek dýmu. Znamení lidského sídliště. Myslím, že od začátku jsme oba tušili, že naše kouřová výzva krajině se neobejde bez problémů, bez intervence nějakých ochránců přírody. Přišel však přímo majitel rybníka. Jirka mu řekl, že čekal, že přijde. Že tu na něj vlastně čekáme až přijde, protože se s ním potřebuje seznámit. Majitel chtěl nadávat, říkal, že je to stejné, jako kdyby on k nám přišel na zahradu a udělal si tam ohníček. Že tohle je jeho majetek a že za postavení nového rybníka dal slušnou sumu. To bylo jasné i nám, že má peníze, protože přijel v terénním autě za dva miliony. To, že Jirka tu zná kdekoho jménem, však udělalo své. Nakonec se majitel ukázal jako příjemný pán a vyprávěl nám o sobě a své rodině a o tom, jak miluje tuhle krajinu a lesy a louky a zvěř na ní… Jak tu byla jenom mokřina a tak, že tu mokrou louku koupil a udělal tu rybník. A že chodí střílet jeleny. Pak nám ukázal, jak krmí ryby. Vyprávěl, jak se snaží i ve vsi , kde bydlí všechno zrenovovat  tak, jak to bývalo za starých časů. Za časů šlechty. Nechal zrovna dělat novou kašnu. A my jsme si s Jirkou uvědomili, že on je vlastně novodobá šlechta. Uměli své peníze využít i ve prospěch druhých. Šlechtici většinou milovali svá pole a lesy i své poddané, stejně jako tento majitel rybníka a třiceti hektarů lesa a statku a kdoví čeho ještě. Když odcházel nezapomněl na to, že právo je na jeho straně  a připomněl nám, že si nepřeje , abychom tam dělali příště oheň. On je tu pánem. Majitelem. Novodobou šlechtou. Protože byl slušný, tak jsme ohniště uklidili tak, že se nepoznalo, že jsme tam byli. Doufáme, že to ohodnotí, jako snahu se zavděčit, protože já jsem si přitom začernil kalhoty jako uhlířský synek.

Jirka rozhodl, že po buřtu půjdeme na kafe do nově otevřené restaurace, ze které je nádherný pohled na hrad Točník a Žebrák. Znovu jsme nastartovali kola. Tentokrát už civilizací. Cesta staletými alejemi byla nádherná. Představovali jsme si, že touhle cestou jezdil Václav IV na hrad Točník. Naše cesta vedla kolem hradu dole a pak kolem hradu Žebrák. Tady opravdu dýchá stará historie Čech. Z každého koutu čpí tradice a dlouhověkost. Hospoda však byla zavřená. Zklamání. Jirka po chvíli rozhodl jakou cestou pojedeme nazpět domů. Vymyslel trasu. Rozjel se pln nadějí. Ještě jednou se otočil po hospodě a najednou se to stalo. Přední kolo se otočilo na stranu a v jedné vteřině Jirka padal přes řídítka uprostřed silnice. Jako Hanička. V pár setinách vteřiny dopadl rukama na zem, v dalších setinách vteřiny se sunul obličejem po asfaltu. Nohy zamotané do šlapek. Řídítka zabodnutá do hrudi. Jede auto? Nebude srážka ? Jirka se zvedá a popadá dech. Snaží se zachovat si suverenitu cyklisty, který celý život jezdí na kole. Pro kterého není v šedesáti čtyřech letech problém ujet za odpoledne sedmdesát kilometrů.

“Ještě , že umím padat. Já vím jak nato.”, říká sebevědomě a projevuje se tak, jako každý kluk z vesnice. Před druhýma se nebrečí. Šahá si na nos a je přesvědčen, že krvácí. Ale nos je bez jediného škrábance. Jirka to neví, a tak se ho snažím potěšit: “Jirko na nose není nic vidět. Vůbec nic. Ani škrábanec.”

Jirka to hned obrátí ve svůj prospěch: “ To je jasné. Já umím padat. Vždyť jsem ti už vyprávěl kolikrát jsem spadnul. Já dávám hned ruce dopředu a běžím po nich. Hned jsem je tam pohotově dal a běžel jsem po nich. Bylo mi jasné, že musím na nos dát pozor. Viděl jsi, jak jsem běžel po těch rukách?”

Řekl jsem po pravdě, že pád trval celou jednu vteřinu a tudíž jsem neviděl nic podrobně.

“Já věděl proč si beru rukavice.“, řekl Jirka sebevědomě,” To už je zkušenost. Ty to samozřejmě nemůžeš znát, když na kole nejezdíš, ale my cyklisti to známe.”

Bylo mi jasné, že se pomalu dostává ze šoku a že to povídání mu pomáhá. Na šedesátiletého padnul skutečně jako přeborník.

“Asi tě tvoji andělé podrželi.”, nahrál jsem mu.

“Viď. To je jasné. Ani nejelo žádné auto. Až když jsem už byl ze silnice pryč, jelo. Zadrželi je jako tehdy.  Tehdy před rokem to bylo v neděli a normálně na té silnici jezdívá auto za autem. Já padnul jako dneska a ležel jsem nejméně deset minut v bezvědomí na silnici a nic tehdy nejelo. To je prostě zázrak. A dneska to samé. Máš pravdu …andělé…A ty rukavice mě dneska zachránily. Já běžel rukama po silnici jako klaun po manéži. ”radoval se Jirka a už nasedal na kolo.

“Vyjedeme do Březové. To je do kopce. Tam si dáme v hospodě kafe a pak ještě jeden kopec a pak pojdeme z kopce až domů.“, Jirka zapomněl na  pád a vyrazili jsme. Najednou se setmělo.

“Kolik je hodin?“, zeptal se Jirka.

“Člověče ono už je skoro deset večer. To není možné.“, zvolal jsem překvapeně.

K hospodě v Březové jsme dojeli po desáté. Měli ještě otevřeno. V hospodě nebylo jediné místo. Hospodský nás však přivítal a donesl židle. Asi Jirku znal. Nebyl však nijak nadšený, spíše zaražený, ale židle přinesl a hned vše co jsme si přáli. V hospodě po nás chvíli koukali, ale pak na nás zapomněli. Bavili jsme se o hospodském životě.

Vyprávění Jiřího Vydry – zase něco z brožovaného mladého života, tentokrát téma hospodské:

To bylo v nějaké malebné vesničce u Trutnova. Já ani Ivan jsme neměli peníze. Měli jsme však na tom našem vandru už hlad. Tak jsme se dohodli, že si něco dáme a utečeme bez placení. Nějak to dopadne. Objednával jsem velkoryse. Ivan měl strach. Povídám mu: ,Hele facka bolí stejně za ukradenej chleba s máslem jako za kachnu s knedlíčkem. Je to facka jako facka. Tak když už dostaneme nabančeno, tak ať se alespoň předtím najíme. To bylo za hlubokého bolševismu a útrata tehdy čtyři sta korun byla jako dneska čtyři tisíce. Tehdy se naše požitky psávaly na kulatý tácek od piva a ten už byl celý popsaný dokola. Ivan se hrozně bál a pořád mě nutil, abych už začal malovat. My jsme to totiž dělali tak, že já začal malovat portréty lidí v hospodě a oni pak za nás vždycky, nebo skoro vždycky, tu útratu zatáhli. Já mu říkám: „Musíš proto taky udělat něco ty. Já tě pořád nebudu živit zadarmo. Jdi za hospodskou a za těma jejíma holkama, co jsme je před chvílí obdivovali a řekni jim, že jsem malíř z Prahy a že se mi líbí jejich vizáže a že bych je rád namaloval, ať se na to trochu obléknou., No a on za nimi šel, co mu klukovi zbývalo, a lhal jako když tiskne jak jsem slavný malíř, a jak maluji tento kraj jako studii pro velký obraz do Národní galerie. A že oni holky tam možná budou taky na tom obraze. A oni z toho byly celé paf a převlékly se. A já je maloval. A pak přišel jejich táta a říkal, že je to nádhera a sebral ty dva hustě popsané tácky, že naše útrata to bude gratis a kolik ještě dluží za tak krásné obrázky a já měl tu drzost, že jsem si ještě řekl o pět set a on nám je dal. Tak to bylo opravdový malířský ryto.”

Pak se Jirka zamyslel a dal si ještě jedno kafe .

Určitě proto, že se rozhodl přidat ještě jeden hospodský příběh:

“Když jsem najížděl kotle v Košicích, líbila se mi tam jedna blondýna. Nádherná holka. Servírka. Jenže se to nelíbilo těm místním, že ona po mně taky hází očima. Protože to přece byla Košická holka a oni byli Košický kluci a tak, když jsem šel ze záchodu kolem schodů do kuchyně, tak se najednou dva zvedli a začali mě zatlačovat do takové chodbičky ke kuchyni. Jenže já už znal svoje a tak jsem si podvědomě po cestě na záchod prohlídnul bleskově i tu kuchyni, co kdyby se něco dělo. A tušil jsem to dobře. A tak, jak jsem se oháněl po jejich rukách a bránil jejich pěstím, už jsem vymyslel plán. Já, jak jsem malej, tak jsem jako z gumy. Najednou jsem se sehnul a oni bouchli do zdi a já se vymrštil a utíkal do té kuchyně, protože jsem věděl, že musím utéct a tam jsem si všimnul otevřených oken, které ze suterénu vedly rovnou na chodník. Vyskočil jsem na sporák mezi hrnce. Asi to bylo rozpálený. Takový ten velký hospodský sporák na uhlí. Ženský ječeli a já mezi těma hrncema doskákal až k oknu a než ty kluci stačili sporák oběhnout už jsem byl na ulici. Udělal jsem na ně ksicht a běžím rovnou k policajtům, že mě přepadli. Jenže oni holt tam v Košicích stáli všichni při sobě a proti Čehúnům, tak jsem nakonec utřel nos a ještě musel něco zaplatit za ten šok kuchařek. Ale aspoň jsem získal policejní ochranu, aby mě ty slovenský frajeři někde nepřizabili.”

Tolik vyprávění Jiřího Vydry z mládí. Cítil jsem , že už je hodně hodin a toužil jsem být už v posteli. To jsem netušil co mne ještě čeká…

Zavolal jsem hospodského, že to za nás oba zaplatím. A Jirka dodal , pohlížeje na starého hostinského pána , aby se neshodil: “ On to chce zaplatit, tak já ho nechám.” To asi aby neztratil tu pověst slavného malíře. A pak jsme vyrazili do noci. Světla na kolech moc nesvítila a tak jsme jeli několik kilometrů lesem v úplné husté tmě. Nevím čím to bylo, jestli tou tmou nebo únavou, ale řidítka mého kola se nedala udržet  tak , aby jela  rovně a já několikrát z kola spadnul. Byl jsem totálně vyčerpaný. Čím se blížila půlnoc, tím byl však Jirka stále svěžejší. U každého stromu vyprávěl nějaký příběh, jak tudy táhnul z hospod a jak tu spal v lese nebo na zastávce a jak jednou málem přejel na kole kance, který se tu na asfaltce v noci vyhříval, protože byla ještě ze dne pěkně teplá. Kaňourovi se ani moc nechtělo z pelechu a jenom nerad Jirkovi uhnul a hned jak přejel, tak se na silnici vrátil a myslil si asi své o otravných lidech na kole. Já už byl tak vyčerpaný, že jsem si začal myslet totéž o Jirkovi. Pořád mluvil a já už vyčerpáním nemohl vydat ani hlásku. Jenže jsem nemohl jenom kývat, když byla tak hustá tma, tak jsem musel z posledních sil vykřikovat: Jó . Jú. Ano? Krásný Jirko. No to je ale legrace!! Jenže v duchu jsem proklínal ten nápad vydat se na tak dalekou štreku. A na tmu a na pitomou noc utrpení horšího jak v koncentráku. A Jirka obráceně obdivoval noc a měl stále více energie, jako by jí z té noci čerpal a vyprávěl a povzbuzoval mne, že za chvíli už to bude opravdu z kopce. Jenže mě bolel tak zadek od sedla , že mi bylo jedno jestli jedeme do kopce nebo z kopce. A řekl jsem, že kolo chvíli povedu, že jezdci na koních, ty nováčci, greenhorni, prý mají se zadní částí těla po první jízdě stejné problémy.

A Jirka prohlásil, že je to nesmysl, že on to musí vědět, protože na koni je jako doma, a že jeho nikdy zadek nebolel, a že to bych teprve koukal, kdybych měl to jeho závodnické sedlo na mém kole, a že jeho vůbec nic nebolí, naopak, že je v úplné a lahodné pohodě.

A pak už jsem ani nevnímal, že jedeme z kopce. Jenom jsem úpěnlivě sledoval zadní světélko Jirkova kola a uvědomoval si, že kdyby z ničeho nic zahnul do lesa, že já prostě pojedu za ním, protože to jeho světélko, je můj maják. Řekl jsem mu to a on hned přidal příhodu, jak ho někdo pronásledoval a jak jim v té tmě zahnul právě do lesa a že to bylo právě tady, že je dobře, že jsem mu to připomněl, a oni , že se asi přerazili o tu kládu v lese, o které Jirka věděl a uměl se jí vyhnout, protože pak už ho nepronásledovali a pak přidal ještě několik svých vítězství. Já mu věřím, že jsou to všechno pravdivé a jenom trochu přibarvené příhody, jenže když má člověk zadnici nadranc, tak je mu to jedno a každé vítězství a radost mu připadá jako výsměch jeho bolesti.

Když jsme se konečně ocitli u Jirkových dvířek na dvůr a Jirka se jal vyprávět další ze svých příběhů, nezvládl už jsem svoji osobnost:

“Jirko já už tě nevnímám! Já vidím jenom postel a ty pořád vyprávíš do zblbnutí.”

Jirka namítnul, že jsme se tak přece domluvili, že mi všechno ukáže, abych o tom mohl psát a že jemu nic není a je mu dobře, že má tenhle čas po půlnoci nejraději a že nejvíc udělá práce. A že je to škoda, že chci jít spát, když mám přece psát. A byl chvíli zklamaný.

Pak hrdě sundal nějaký měřák z kola a na těch digitálních hodinkách vyčetl, že jsme ujeli třicet kilometrů , ale že průměr rychlosti je dost slabý, že on by to ujel za poloviční čas, jenže když to bylo ve tmě tak na začátečníka to bylo dobré a já se odpotácel do postele a už nic o svých rekordech dál nevím.

Den druhý:

Malujeme v plenéru

Ráno bylo půl desáté, když jsme se vyhrabali z pelechů. Měli jsme v plánu jet malovat alá prima do přírody. Jirka využije, že mám sebou auto. Naložíme všechno a pak vyrazíme na druhou stranu údolí a budeme malovat od Koněprus vesničku milovanou , Svatou.

“Nejdřív se nasnídáme.”, prohlásil Jirka, ”Hladový nemůžeme pracovat.”

Neuměl jsem rozříznout rohlíky. Vypadaly jako vydlabaná korýtka.

“Ty holt máš ženu a ta za tebe všechno dělá.“, prohlásil Jirka a rozřezal rohlíky sám. Šlo mu to lépe.

“Škoda, že Hanička umřela. Taky by se o mě starala. Uměla to nádherně. A já jí za to vždycky mačkal kolem ramen a říkal jí ty moje potvůrko, ty to umíš. A ona byla šťastná, že jí miluji. Ženský tohle potřebují vědět a pak se pro chlapa rozkrájí na malý čtverečky.”

Pak se najednou zarazil a dlouze mě pozoroval. Pomyslel jsem si , že něco asi zvláštního přijde.

Jirka začal pomalu: „Já nevím jestli ti to mám říct. Neví to ani ona…”

Ticho.

“Kdo ona?“, zeptal jsem se. Ticho. “Nenapínej mne. Stejně to chceš říct.”, lákal jsem ho ,aby tajemství vyzradil.

“Ta se mi líbí. Nebo ta druhá. Já nevím. Každá má něco do sebe. „soukal se zebe nesourodé informace Jiří.

“Znám je?“, zeptal jsem se.

“Byli také na výstavě. Jsou to …..”,řekl Jirka. Hned mi svitlo. A pak rána do hlavy.

“Jirko jim není ani dvacet pět!!”, řekl jsem trochu naštvaně,” A tobě je šedesát čtyři!!!”

Tohle druhý chlapy vždycky přece naštve, když má někdo odvážnější plány než oni.

“Já to tušil, že to řekneš.“, prohlásil Jirka. ,”To je normální reakce. Ale spoustu umělců mělo takhle mladé manželky. To je tím, že máme darem od Boha víc síly. Můj praděda Alois měl v sedmdesáti čtyřech letech nejkrásnější ženský svého života. My už jsme takový rod.”

“No já tě nechci nějak zklamat.” , prohlásil jsem opatrně, „Ale co když tě nebude chtít?!” A myslel jsem na to, že určitě Jirku přece nemůže chtít. Rozdíl čtyřicet let.

“Ona pak přišla znova na konci výstavy a vypadalo to, že by chtěla, abych jí někam pozval na večeři. Že někam spolu půjdeme. Měla oči jako Hanička. Pořád se vyptávala na moje obrazy a sochy. Měla zvláštní oči. Hele to já poznám. Já ti to řeknu rovnou, že už jí vidím jako svoji manželku. Ženám je jedno, kolik je chlapovi let, když je chlap něčím uchvátí. Podívej Hanička. Viděli jsme se podruhé a ona mi začala hladit ruku a říkat příteli. Já na to, že na to jde nějak rychle a ona se jenom usmála a řekla , že mne bere za kamaráda. A tak jsem jí pozval na operu a tam v divadle jsem jí vzal za ruku já. A potom venku jsem ji objal. Já jsem rychlej, když něco chci. A když vidím, že to ona chce taky. A za pár týdnů byla svatba. A ona za to, že jí miluji, začala malovat obrazy a zkoušela dělat sochy a říkala Jiříku já ti chci rozumět. No a tahle holka… má stejný reakce jako Hanička. A to moje umění se jí líbí.”

“Možná se ty holky potřebují v Čechách uchytit, jinak je kvůli sjednocený Evropě, chtějí všechny poslat zpátky, protože potom , by se mohli klidně odsunout z Čech třeba do Němec a oni je tam nechtějí.”, řekl jsem to, abych Jirku varoval, že …… nemusí mít čestné úmysly. Ale on se z té informace zaradoval:” No vidíš a ona by hned měla i baráček a manžela umělce. Já myslím, že to vezme. Já už jí tu vidím. Naučím jí vařit česká jídla. Hele mě Bůh neopustí, přece by mi tady nenechal s nějakou špatnou ženskou.”

Řekl jsem jenom: “ Já bych ti to Jirko ze srdce přál, protože ty potřebuješ někoho, komu všechno, co jsi zažil a znáš můžeš vyprávět. Ženský milující ucho je to nejlepší, co bys mohl získat.”

Za hodinu jsme se ocitli na druhé straně údolí a krkolomnou jízdou starou škodovkou jsme se dohrcali po polní cestě na nádherný vrcholek kopce, ze kterého byly vidět Zdice a za nimi hrad Točník a za hradem Točník věž nad městečkem Radnice a za tou věží se už dala v dáli tušit Plzeň . Výhled jak z Vraní skály. Vraní skála vykukovala napravo od Zdic.

“Ty budeš opékat kuře a já zatím budu malovat. Vždycky si odběhneš od kuřete a budeš mě pozorovat a ptát se, abys to pak mohl napsat.“, rozhodl velitelsky Jirka a já šel sehnat dříví do lesa. Jirka mezi tím připravil olejové barvy na paletu. Modrá. Bílá. Červená. Oranžová. Černá. Žlutá. Čekal jsem, jak začne. Byl jsem zvědavý.  Chvíli se rozhlížel po krajině a pak se zeptal:” Kde vidíš hlavní bod? Průsečík? Zlatý řez?”

Ukázal jsem na místo, kde se jako roh rámu lámaly dva kopce před námi a jako muška hlavně mířily do daleka, až k Plzni.

“Také to tak cítíš viď? ”souhlasil Jirka. Čekal jsem, kterou barvou začne. Šokoval mne. Vybral si oranžovou a tou načrtnul obrysy hor a města.

“Proč zrovna oranžovou?“, zeptal jsem se

“Ty jí tam nevidíš? Je tam. Já ji tam vidím. To je prostě pocit. Mám tenhle oranžový pocit, a tak je tam. Ona mi to ta krajina tak napovídá. Nejdřív dělám nějakou barvou plán. Pak ji stejně něčím přemaluji a ona bude jenom někde prosvítat. ”prozradil nakonec Jirka.

Bylo krátce po dešti a začal zpívat slavík.

“Mne inspirují zvuky.”, vysvětloval Jirka, když jsem se vrátil od obracení kuřete na provizorním otáčecím rožni., „Barva hlasu. Miluji herce jako Doležal, Vydra, Rezner. Oni byly tím, co hráli. Vladykové. Karel IV…. Nebo hudba. Slyším hudbu a už vidím příběhy. Dávám je na plátno. Ten slavík ve mne probouzí modrou, a tak hned namočím modrou a maluji ty hory v dálce a míchám je s bílou a pak se žlutou. Slavík zpívá s výšky a já tam jsem s ním nahoře. Pak se najednou změní osvětlení. Zajde slunce nebo zrovna vyjde a já tam najednou vidím jinou barvu. Namíchám jí a dělám ty plochy.”

Podotkl jsem, že nad Zdicemi u Točníka je takový klín. Trojúhelníková výrazná louka. Na obraze chybí.

“Já nemaluji přesně co tam je. Alespoň ne hned. Tady maluji jenom ten pocit. Pak si to vyfotím a doma to domaluji. Ale ten pocit by tam podle fotky nebyl. Když chceš, aby ti krajina něco vyprávěla musíš být přímo v ní. V její náruči.”

Pak tam ale ten trojúhelník pokorně namaloval.

Začal být nervózní. Kuře začalo vonět.

Ale on nebyl nervózní z kuřete.

“ Posadil jsem to moc vysoko. Nevejde se to tam. Musím zabrat menší kus. Je vidět, že jsem už dlouho nemaloval v přírodě. Nejde mi to.”
Byl zklamaný, že se nepředvedl v celé parádě. Hadr začal jezdit po obraze a ničit dosavadní plán. Hadr byl celý špinavý od barev . Obraz byl nesrozumitelná šmouha. Jirka byl špinavý od hadru až pod nosem.

“Nejde mi to, když se mi díváš přes ruku!”, zlobil se Jirka, „Já jsem sice říkal , že mi to nevadí, ale teď mi to vadí. Nejde mi to.”

Šel jsem otáčet kuře. Bylo už hotové. Nabídl jsem Jirkovi, abychom jej snědli. Souhlasil. Bylo očmoudlé kouřem a byla to pochoutka. Jirka se uklidnil.

“Nevím jestli mi to půjde, když jsi mne tak nacpal.”, začal najednou vyčítat. Jiný by se urazil. Jenže já už vím, o co jde. Když je Jirka nejistý sám sebou, když neví, jak něco dopadne, začne hledat chyby na druhých, aby si dodal jistoty. To je normální jev. Kdo zná jeho mládí, kdo ví že stál sám proti celému vojsku nevěřících, tak to chápe. Nikdo nevěřil, že by z něho mohl být malíř a sochař. “Ožrala a tulák to je.”, tak jej brali. Nikdo neřekl ani malou pochvalu. Jenom všichni hudrovali, že obrázky jej neuživí. Ať dělá něco pořádného. Nikdo mu nedodal odvahy. Stál sám voják, pěšák proti tankům silné armády. To musela být obrovská síla, která ho poháněla vpřed. Stále věřil, že to dokáže. A našel si svoji obranu. Svoje zbraně, kterými čelil opovržení. Také chápu, proč si často říká o pochvalu. Vždyť ho za jeho touhu být malířem nikdo za celé mládí nepochválil. Žil v neustálé nejistotě, zda je opravdu na správné cestě. Protože maluje expresivně, často abstraktně, protože maluje pocity, ne každý ani dnes nesype chválu z rukávu. Mnozí jenom kroutí hlavou a říkají, že tomuhle umění nerozumí. Jenom ze slušnosti neřeknou, že jsou to podle nich mazanice. Jenže s tím nic nenadělá. Materialistické myšlení nedovoluje malovat oranžovou krajinu. Krajina je přece zelená a Jirka přitom zelenou vůbec nekupuje.

Když už získal jméno a měl za sebou hodně výstav a začali o něm psát noviny a točit ho televize, teprve pak rodina obrátila. Dnes jsou na každé vernisáži. Jezdí věrně. Sledují jeho dílo.

Kdysi, když to začínalo být jasnější, začali lidé v hospodě říkat jeho tátovi, že ten kluk je jednička. A ptali se ho, jak se cítí, když kluk umí tak pěkně malovat. Ale i tehdy táta prohlásil, že si není jistý, jestli si to vůbec někdy někdo od něj koupí, že Jirka stejně smrdí korunou.

Až krátce před smrtí řekl tajně Jirkovo sestře, že Jirka je opravdu dobrý malíř a že ten kluk to teda opravdu umí. Jenže to zase neřekl Jirkovi do očí, a tak já vím, že i když se mu nedaří, že je potřeba ho chválit, protože pak získá chuť, začne si věřit. A jak si začne věřit dostane do rukou jistotu a pak najednou štětec dělá přesně to, co by si přál a Jirka jenom radostně volá: “ Podívej ta příroda to dělá za mně. Ono se to dělá samóóó!”

Nikdy jsem neviděl malovat šermíře, akademického malíře Slavíčka, ale tuším, že to byl stejný souboj. V setinkách vteřiny Jirka do sebe zamíchá tři různé barvy a ona z toho vznikne taková teplá, zemitá a on jí v další setince vteřiny vrhne na obraz a šmrdlá tam štětcem, jako když vítěz v souboji otáčí kordem v těle protivníka, aby ho skutečně dobil k smrti. A pod jeho rukama vzniká nádherná skladba v duchu slavičích trilků a letu oblaků.

“Někdo by řekl – ten Jirka to natírá jak natěrač. ”hudruje si  Jirka ,”Ale já vím co dělám. Mě ty ruce jezdí sami. Někdo dlouho zkoumá. Krajinu. Barvy. Já to hned cítím, jak to s krajinou je. Jakou má náladu. Vžiji se do ní. Pořád si myslím, že maluji pomalu. Než udělám kus, už má krajina náladu jinou. Proto jsem rychlík. To jako děda Alois. Jednou viděl v lese, jak začala řádit mniška. Nečekal až pán kraje, Colorado-Mansfeld, přijede na Zbiroh z Rakous. Prostě začal mnišku hubit a zachránil panu Mansfeldovi v minulém století lesy. Když přijel Colorado, tak se nestačil divit. My Vydrové na nic nečekáme a hned jednáme.”

Obraz začal mít hloubku i dálku.

“Jirko už je to dobré. To je ono.”, pochválil jsem ho.

“Já to také tak cítím. Jsem rád, že to cítíš i ty. Nabral černou s modrou a vrhnul jí tam , kde byli temné lesy. Hloubka se protáhla….

Pak jsme přejeli o kilometr dál a Jirka začal malovat kamenolom. Zatímco první obrat trval dvě hodiny, druhý byl za hodinu hotový. Jenže to už jsem byl hotový i já. Po včerejším výkonu na kole se dostavila únava. Neměli jsme ani hlt vody a slunce žhnulo. Začal jsem na tom být jako včera o půlnoci. Naprostá katastrofa. Naštěstí pro moji psychiku tentokrát i Jirka prohlásil:” Já už jsem utahaný. Už nemůžu. Melu z posledního. Skončíme.”

To mě uklidnilo.

“Jsem rád, že to Jirko taky přiznáš.”, řekl jsem nadšeně. „Já myslel, že jsi z ocele a já z bláta.”

“Učím se to, chápat druhé. Já to na tobě vidím, že už nereaguješ. Dřív jsem to neuměl. Myslel jsem, že všichni mají sílu jako já. To mne naučila Hanička. Já už se teď učím i mlčet. Dříve jsem hned vyrazil do útoku. Do boje. Ale já si dneska říkám:, počkej hochu, až ti to řeknou celý. Až ti zjeví, jak to myslí. Teprve pak mluvím. Naučili mě to děti. Když maluji s dětmi, tak musím být trpělivý. Snažit se jim porozumět. Pořád se učím. Proto si myslím, že ONA se mnou bude šťastná. Já se těším, až bude se mnou takhle jezdit malovat. Myslíš, že jí to mám napsat?”

Myslel to vážně a tak jsem mu řekl: “ Pozvi jí i s její kamarádkou a když bude ochotná dělat co dělám s tebou já, tak to myslí vážně a můžeš jí rovnou říct všechno jako Haničce.”

A Jirka byl šťastně zasněný a maloval pole s vlčími máky a já mu tentokrát tu mladou květinku doopravdy přál. A vlčí máky byly rudé jako byla rudá Jirkova košile. A kdoví co to znamená, když si malíř vezme rudou košili a na hlavu čepici Adidas, tak hned chápe, že takový chlap je ještě pořád plný života a že už je vyzrálý a svůj a že ví co chce a že umí rozdávat a že je mladý i po šedesátce.

Ač jsem někdy s Jirkou byl hodně utahaný, protože ten utahá i mladší než jsem já, skoro padesátníka a sto kilo sádla, tak musím říci , že dva dny s takovým tajfunem je opravdový zážitek a dobrodružství a že to stojí za to obětovat něco ze svého pohodlí a lenosti a koupit si takovouhle odtučňovací kůru.

A myslím, že takhle naplno s ním bude žít i jeho manželka a že vlastně bude ráda , když bude Jirka trochu stárnout, protože pak mu bude stačit a nepodaří se mu jí úplně utahat k smrti.

Odjíždím domů cestou na Zbiroh a pak to stáčím na Radnice. Kolem mne se nemíhají jenom stromy, lesy, hrady, staré chalupy, ale také dějiny. Celé rody lidí, které krajinu pomáhali utvářet. Od Malíře a sochaře Jiřího Vydry jsem se naučil milovat krajinu a její historii. Naučil jsem se vážit si té přirozené součásti našeho života.

Tvořivé ráno

Nad obzorem se nazdvihla poklička tmy. Vyhrnula se růžová pěna a polila vrcholky kopců. Pak vyšlehly první paprsky slunce a dopadly na dvorek malého hornického domku, Socha dřevěného anděla na studni se zaskvěla jako zjevení. Stín andělských křídel pohladil ostatní sochy a pročísnul bujaré vlasy kamenné hlavy hudebního génia. Sochař v domku, jež se celý stal ateliérem a kde už nebylo ani místa pro spánek, pracoval celou noc na sošce dívky. Byl zklamán. Dívka neožila, jak očekával. Byla jen mrtvými proporcemi ženského těla.

„Není většího malíře nad Boha. “povzdechl si sochař a malíř, když zahlédl, jak se ráno valí z kopců do údolí. Jeho ruce, špinavé od  hlíny, klesly z podstavce a sepjaly se v modlitební sevření. Kolena klesla na starobylou, sešlapanou podlahu. A světlo ranního kuropění oživovalo obraz za obrazem. Líbalo sochy a leštilo barvy na plátnech. Ateliér hořel slunečním svitem. Ráno rozdávalo nové naděje a plány. Plnily sochařovu mysl a dmuly jeho srdce až k prasknutí. „Alespoň odraz tvého umění. Alespoň matné zrcadlo tvých myšlenek. Kéž mohu s tvojí silou napodobit tvá vidění.“

Uslyšel, jak mu ráno mu odpovídá radostí, svěžestí a zpěvem ptáků.

Lipový čaj provoněl terpentýnový zápach. Sochařovi ruce pozdvihovaly nápoj ke rtům. Jakoby líbal vůni včel.

“Není většího kuchaře nad Boha.“, šeptaly ústa, když je hladila hebká tekutina.

Pustil se znovu do práce. Co se nedařilo celou noc, se nyní vyloupnulo jako ořech ze skořápky. Hliněná dívka si rozpouštěla dlouhé kudrnaté vlasy a její nahé tělo se prohnulo jako stojan lyry. Zdálo se mu, že se usmála a chvíli zatančila. Rozvlnila své boky. A v očích jí plála jiskra slunce. Kdyby jí nedržel dřevěný podstavec a kovový držák, jistě by spustila divotvorný tanec, jímž se víly loučí s nocí. Nebo snad Bohu k poděkování?

Když odevzdával sochu, políbil jí na rozloučenou a řekl jejímu novému majiteli : „Dostáváte sochu, která je sice dílo mých rukou , ale především je výsledkem kouzelného rána, jež čarovalo hůlkou Boží milosti. Dejte jí na místo, kde se probouzí den. Každé jitro a bude vám tam tančit.“

Mému kraji – napsal Jří Vydra

Jsou lásky, které časem sílí a už nezahynou

Láska ke kraji, kde se směji i trápím

Láska k životu, jež smím žít

Odměnou nutím srdce myslet na druhé

Odměnou velím rukám tvořit umění

Kolem mne moji milí sedí na židlích

Leží na pelesti – obrazy a sochy

Nemusím sedět, spát ani jíst

jen s nimi hovořit, měnit je a krášlit

Těžko se loučím s dětmi mého žití, těžko je opouštím

Jsou mou láskou, která časem sílí a už nezahyne

Sochy a obrazy rodného kraje, moje děti snů a touhy

Vzpomínám na ty, co prodány do ciziny,

daleko od svého pramene, na svůj kraj vzpomínají

Snad k nim dolétnou ptáci od řeky Berounky

a z lesů křivoklátských vítr zažene k nim

vůni stromů a moji vzpomínku

Velebím tě živote, že jsidal mi kraj tak líbezný

Že jsi dovolil mi usínat na stráni pod hvězdami

a ráno líbat slunce

Že smím posílat po mracích svá přání k Bohu

A těch pár šrámů? Pár těžkých chvil?

Vstupenka do pokory.

A až tu nebudu?

Najdeš si nového obdivovatele a milence

Nelze tě nemilovat, když sama máš ráda

Jsou lásky, které časem sílí a už nezahynou

Tu moji jsem vepsal do všech čar, křivek a linií

do modravého stínu řeky a schouleného hradu Křivoklátu

Snad v nich přečteš sloky lásky

Nyní nastal čas pročíst se životem amatérského Malíře, který oslnil svůj kraj.

Vyslechnete mnoho jeho příběhů. Jsou jistě přikrášlené jím, ale i mnou. Mám také svoji fantazii. Jádro příběhů je však pravdivé

ŽIVOTOPIS SOCHAŘE A MALÍŘE JIŘÍHO VYDRY

Když zlatavé nebe zapadajícího slunce přikrývá homole křivoklátských kopců, když se řeka Berounka halí se do klidu, když buky zlatavými listy mávají dni na rozloučenou, mívají lidé v tomto kraji podivné pocity. Jakoby v lesích slyšeli dusot koní, troubení loveckého halali. Z lesů voní kouř z ohýnků dřevorubců, z milířů dřevěného uhlí. V kdejakém prodlužujícím stínu se najednou objeví zbrojnoš, panoš, rytíř na koni, lancknechti, veselá chasa dřevorubců. Z prázdných chlévů moderních chalupářů najednou bučí krávy, mečí kozy a chrochtají prasata. Kdesi vyhrává vesnická dechovka a výskají děvčata. Z hradu Křivoklát ohlašuje trubač půlnoc. Posvátnost dějin. Panovnické rody. Lovecká sídla šlechty a jejich hrdé služebnictvo. Zvláštní atmosféra. Jako by se tu míchaly staré dějiny se současností. A o tomhle je životopis Jiřího Vydry. O tom, jak se z tuláka křivoklátskými hvozdy stal sochař a malíř tohoto kraje.

 
 Pan Jiří Vydra se narodil v roce 1938 v malé vsi Vašírov , jako Potomek rodu Jungmanů a Vydrů. Oba rody se zapojily ve svém čase do tvorby kulturního pokladu Čech.

Vyprávění Jirky, tak jak jsem ho viděl ve své fantazii já, ale jinak je vyprávění celé jeho.

Obec Vašírov leží v sousedství obce Lány. Presidentský zámek Lány byl svědkem mnoha významných rozhodnutí novodobých dějin Čech.

Babička mne někdy brala sebou na práci na panském a tak za doby Edvarda Beneše jsem si mohl prohlédnout i pokoje presidenta  Masaryka.

Na druhé straně jsem viděl z okénka svého pokoje hornické haldy hlušiny. Naslouchal jsem vozíkům, které vyvážely hlušinu. Vídával ospalým okem dědu, jak s bandaskou a taškou kráčí přes pole k dolu Anna. Sledoval jsem jak se k němu z ostatních chalup přidávají další stíny mužů a jdou spolu jako tajemný průvod přes louky kamsi , kde zmizí na velkou část dne v hlubinách.

Staré sýpky a stodoly s mohutnými dlouhými trámy ze dřeva mne uváděly do tajemného jiného světa. Dřevo rostlo všude kolem, nabíralo let. Hluboké Hvozdy za Lánským zámkem a mnoho velikých stromů ve mne probouzely pochopení, že existuje svět mnoha dimenzí.

 Ze všech stromů mne však nejvíce lákala hruška u pradědy Aloise.

      Děda Alois byl rytíř ze středověku. Pálil dřevěné uhlí v lesích. Z jeho milířů se kouřilo nad lesem Byla to oběť kadidla Bohu v nebesích. Potom naložil vůz a odjel s uhlím do Lince. Dřevěné uhlí si brali také ocelárny ve  Králově Dvoře. Ocel pak pomaleji chladla a byla kvalitnější.

V roce 1942 se moji rodiče přestěhovali konec křivoklátských lesů. Do hornické vesnice Svatá. Byli mi čtyři roky a byla válka.

Z Vašírova do Svaté

Pamatuji si mraky na vesnicí. Byly jiné než na druhé straně lesa. Mraky zde létají rychleji než letadla. Snažím se ten prostor a tu velkou energii a dynamiku namalovat do obrazů.

Vidím je každé ráno, když vyjdu z ateliéru. Umývám se v lavoru na dvorku a přitom je pozoruji. Jdu pro uhlí do kamen a vidím mraky. Vysoké nebe. Bydlím na vysoké stráni a mám k mrakům blíž. Ode mne je nádherný rozhled až k Brdským lesům. Hluboké a rozsáhlé údolí. Přes něj letí mraky a zanechávají své stopy na polích.

Možná by  vítr unést i mne?!  Zkusil jsem roztáhnout ruce. Nic. Sundal jsem si svetr a pokusil se jej napnout jako plachtu lodě. Nic. Byl jsem zklamaný. Na nebi se objevilo káně. Vítr s ním občas  cloumal. Ale káně si vědělo rady. S radostí plachtilo skoro bez jediného pohybu křídel. Je to nespravedlivé. Káně může a já ne. Posadil jsem se do trávy a pak si lehnul. Zem studila. Mraky však z tohohle pohledu byly jak tisíce svetrů co se vznesly a teď letí. Když viděl jenom nebe, chvíli se mi zdálo, že taky letím. Pak však něco zaslechnul. Zvednul hlavu. Kousek od něho stál jiný malý kluk. Ten co ho viděl včera, když se přistěhovali, u sousedů na zahradě. Kluk stál a koukal.

“Co děláš?“, zeptal se.

“Koukám na mraky”, řekl Jirka.

Druhý kluk se taky koukal chvíli na mraky. Pak se zeptal: “Co jsi dělal s tím svetrem?”

“Myslel jsem, jestli nepoletím,” řekl Jirka.

Druhý kluk se poctivě zamyslel : “ Já myslím že to nepůjde. Ten svetr je moc těžkej a navíc má díry. Plachta musí být lehká. Jednou tu spadnul parašutista. Ta látka byla lehká a hustá.”

“Asi jo. Zkusím někde takovou sehnat. Pak poletím. Rozběhnu se po stráni a poletím,” vymýšlel si Jirka. Chtěl kluka ohromit. “Ve Vašírově říkali kluci, že už letěli.,” dodal po chvilce. Kluk řekl pochybovačně: “ Ty jsi je viděl?”

Jirka chtěl nejdřív zalhat, že viděl, ale rozmyslel si to. Řekl jen:” Vašírovský nelžou.”

Kluk pokrčil rameny na znamení, že nevěří, ale že se hádat nebude.

Chvíli mlčeli. Kluk si lehnul vedle Jirky a pozoroval mraky.

“Toník říkal, že s nimi budu moc jít do šachty,” řekl kluk po chvilce.

“Do jaký šachty?”, zeptal se Jirka.

“Támhle u Trubína.“, ukázal kluk.

 “Tam je šachta?”

“Jo. Stará šachta” řekl kluk

“Můj děda je horník.” řekl Jirka.

“Je tam chodba,” řekl kluk.

 “Ty už jsi tam byl?,” zeptal se Jirka.

“Až udělám zkoušku, tak tam budu smět.”

“Jakou zkoušku?,” hořel Jirka zvědavostí, řekni mi jakou.”

“To je tajemství.”

Mohl bych taky dělat tu zkoušku?”

“Nevím.”

“Já bych chtěl, “ zaprosil Jirka.

Kluk se na něj podíval a pak kamarádsky řekl: “Tak jo. Aspoň tam nepolezu sám.”

Mraky se hnaly směrem k Brdům. Káně někam dosedlo. Oba kluci se posadili. A po chvilce vstali. Byli už kamarádi.

“Zdeňku! Pojď na oběd, “ volala od vrátek maminka toho kluka. Kluk radostně zamával. Pak se otočil k Jirkovi.

“Po obědě budu na zahradě. Přijď k plotu. Řeknu ti o té zkoušce.”, řekl kluk a šel domů.

Nebylo však snadné se připojit k vesnickým hrdinům. První zkoušku odvahy jsem musel složit, když jsem vlezl do kanalizace ve Svaté. Musel jsem se prosoukat úzkou dírou kanalizačních rour, kterou mohla začít téct voda v níž by se jistě utopil. Zdeněk Souček lezl se mnou. Když jdu dneska kolem nemůžu věřit, že jsem tam byl. Někdy si myslím, že jsem si to nějak vymyslel a začal tomu věřit.

Moje soukromá zkouška

Pořád však platilo, že jsem byl nejraději sám. V korunách stromů. Nebo jsem si našel jiné výšky. Tak například jsem se (když jsem už byl větší) svezl na vozíčkách, které vozí hlušinu z dolů.

Nalezl jsem místo, kde vozíčky vyjíždějí z dolů, přikradl jsem se až k okraji a zavřel oči. Tma. Skok. Hned jsem oči neotevřel. Čekal jsem co bude dál se strachem až v žaludku. Vozíček zahopsal na kladkách sloupu. Kýval se. Pak už plul jako loď po klidné hladině. Otevřel jsem oči a byla to slast. Nade mnou bylo jen lano a nebe. Otevřený letoun. Pocit blaha. Dokázal jsem to. Nadzdvihnul jsem se. Uviděl jak se halda pomalu blíží. Když jsem byl nad ní odrazil se a vyskočil. Propadal jsem se dolu až jsem se zalknul. Dopadnutí dost bolelo. Kutálel jsem se několik metrů. Obalovala mě hlína, mokré bláto. Uvnitř jsem pocítil blízkost smrti. Konec. Tma. Asi jsem na chvíli omdlel, ale pak jsem otevřel oči a díval se bláta. Hlušina smrděla . Natočil jsemhlavu na bok. Viděl jsem krajinu oblých kopců. Kolem se kutálely kusy hlíny. Někdy každý člověk dopadne až na dno. Je na rozhraní bytí a nebytí. V té chvíli má všechno kolem něj jiný rozměr.

Byl jsem plný strachu, ale také zároveň štěstí z vysoké hladiny adrenalinu, ze strachu a vítězství. Dospělého by to asi nenapadlo, ale dítě nemá zábrany. Já věřil, že se sluníčko a celé nebe na mě s potěšením dívá. Že jsem nadchnul Boha i přírodu svojí odvahou. Já myslím, že mě ta jízda na vozíčku vysoko nad zemí hodně zformovala. Prostě jsem cítil ještě víc tu touhu pochopit vzdálenost mezi člověkem a vesmírem, nebo Bohem. Já nevím, co jsem chtěl pochopit, ale věděl jsem, že to jednou budu držet za šosy. Že, až to budu mít, tak už to nepustím. Dneska už vím, že to je ve vidění. Že to je v pohledu na svět. Ne jenom očima, sítnicí, ale celým tělem, celou bytostí. Já prostě vidím hned několik věcí najednou. Vidím, jak věci vypadají z zblízka i z velkého nadhledu. Vidím nějaký detail, ale hned v ně vidím spojitost se světlem a vzdáleností. Vidím strom, ale není to strom, je to bájný hrdina na koni, vidím divný tvar větvě a hned vidím ženu, ale co víc já ji hned miluji.

Dneska si myslím, že skok symbolizoval moji touhu bojovat. Já to samozřejmě tehdy nevěděl. Ale v dětství se odehrávají situace, které ovlivní celý náš život. Ten skok byl něco jako boj don Quichota proti větrným mlýnům. Takhle jsem pak skočil v životě vícekrát. Když jsem někde cítil nespravedlnost. Když se mi nechtělo sloužit a pracovat pro komunistický režim, když jsem šel na protialkoholní léčení. Prostě jsem se v životě několikrát vrhnul do nesmyslného boje. A taky jsem podle toho skončil. Po hubě do bláta. Trvalo to dost dlouho, než jsem si uvědomil, že člověk může něco světu říct jinak než tím, že se opije, než tím, že někde nesmyslně vykřikuje hesla nebo se furiantsky popere. Dneska je tím skokem pro mě socha, sklo, obraz, barva. Musím se naladit, motivovat a pak se na něco vrhnu a nikdo mne nezastaví. Je však symbolické, že jsem při tvorbě raději sám. Tak jako jsem nepotřeboval diváky, když jsem skočil do jedoucího hornického vozíčku s hlušinou.

Rok 1945.

Během války u nás doma  nějaký čas bydleli tři  němečtí důstojníci wehrmachtu. Byli to mladí doktoři a nemuseli proto bydlet v kasárnách. Tehdy je měli Češi ubytované u sebe. Do práce a z práce je vozilo německé vojenské auto. Byli to milí lidé. Rozuměli vesničanům. Doma měli ženy a děti. Mluvilo se o bolševicích a o válce. Na mě byli laskaví. Připomínal jsem jim děti u nich doma v Německu. Často jsem však hovorům dospělých nerozuměl. Německy jsem se docela obstojně naučil. Nerozuměl jsem spíše problému Hitler, Bolševici, politika, válka. Tady válka nebyla. Jednou se začali vojáci se mnou loučit. Poplácávali mě po zádech a v očích měli smutek. “Kam jdou maminko?”, zeptal jsem se, když jsem viděl velké kufry a batohy. “Na frontu. Hitler je poslal do Ruska.”, řekla maminka. V jejím hlase nebyl smutek, ale ani radost. Prostě to konstatovala. Sama asi nevěděla, co si o tom má myslet. Nebyla šťastná. Bydlela s tchyní. Bydlela s vojáky. Nevyhovovalo jí to. Ve Vašírově se cítila svobodněji. Táta byl někdy tvrdohlavý a choval se jako vesničan. Spíše inklinoval k bolševikům. Ale ani ten frontu vojákům nepřál. Do našeho domu nahlédla válka. Šla z ní hrůza. Týdeníky v kinech ukazovaly vítěznou německou armádu, ale v očích německých lékařů bylo vidět, že mají strach ze smrti. Teprve konec války byl pro nás kluky ze vsi vzrušující. Křivoklátský kraj byl plný napětí. Nálety osvoboditelů. Vlasovci, ukrývající se v lesích. Odsun Němců. Skuteční bojovníci za svobodu kontra podvodníci – tzv. hrdinové. Čeští udavači se začali bát, ale pak ze sebe udělali na poslední chvíli bojovníky a hrdiny, kteří bojovali proti Němcům.

Táta  pracoval na dráze ve Zdicích. Byl vyučený zámečník . Pracoval v lokomotivním depu. Z dráhy přinášel zprávy o postupu armád. Jednou přinesl zprávu, že Američané budou bombardovat depo a Královédvorské železárny. To bylo něco, co jsem si nemohl nechat ujít.

Nálet

Byli jsme vzrušením bez sebe. Čekal se velký nálet. Američané přiletí s letadly.

“ Prý padají padáčky.”, těšil jsem se s ostatními kluky ze školy . Co je bombardování, jsme ale netušili. Když začaly houkat sirény všichni dospělí se hrnuly do sklepa. Otec mne držel za rameno, ale já se mu  vyškubnul. “Co je?”, zeptal se otec. “Do sklepa nejdu. Bojím se.”

“Nikdo se tě nebude ptát“, rozkřikl se otec. Utekl jsem mu. “Do sklepa nejdu” “Okamžitě se vrať!”, zakřičel otec. Jirka se na okamžik zastavil. Otočil se na tátu. Bylo mu sedm let a byl jinak poslušný. “Táto, já se ve sklepě bojím! Zblázním se tam”, měl v očích Ji slzy. “Američani tě zabijou!”, křičel otec a do toho pořád kvílela siréna. Naštěstí u toho nebyla máma. Určitě by začala šílet. “Nezabijou!”, křiknul Jirka” Nezabijou. Házejí čokolády. Mají nás rádi!” Než stačil Otec něco namítnout o imperialistech, jsem se otočil a utíkal po louce pod Svatou. Otec uviděl i jiné kluky, jak tam běží. Bylo mu jasné, že kluci chtějí čokoládu. Letadla se už začínala objevovat. Otec zašel do sklepa a pokrčil rameny. Kluci mávali na letadla. Poprvé se na ně letci ani nepodívali. V dálce za kopci se začaly  ozývat výbuchy bomb. Válka byla najednou nedaleko.

Tam, kde jsme tušili Králův dvůr, se objevil hustý dým. Pak se letadla vracela. Obracela se právě nad Svatou. Jedno slétlo hodně nízko nad kluky. Spadnou bomby?! Zastřelí nás? Začal jsem na něj mávat. Později jsem si vsugeroval , že jsem viděl pilota černocha. Místo bomby padal na zem padáček a pak další. “Čokolády! Už letí”, Byli jsme jako šílení. Skákali jsme a ještě víc mávali. Pak letadla zmizela směrem na Králův Dvůr. Ozvaly se znovu výbuchy bomb. Tentokrát se kouřilo i blízko. Nad Zdicemi. Země se třásla. Hukot letadel znovu sílil. Nebe bylo poseto letadly. Bylo to také jakési poselství z vesmíru. Ale jiné, než jsem chtěl. Jeden padáček už našli. Byl tam balíček s čokoládou. Soutěžili, kdo jich najde víc. Některé balíčky byl jenom prázdný staniol. O pár kilometrů dál se v té chvíli ničila práce lidí. Znovu se objevila letadla. Tmavá. Ocelová. Znovu jsme dychtivě mávali. Dvě letadla zamávala křídly. Letci byli rádi, že jenom neničí. Že je má někdo rád. Shodili další balíčky. Padáčky se snášeli nad Svatou jako mírové holubice. Pak se některé roztrhly a padaly z nich letáky.  Ozvaly se znovu bomby a po chvíli hukot slábl, až úplně utichl. Železárny hořely. Otec stál pod ořechem na zápraží a o něčem přemýšlel. Jirka držel v ruce padáček. Bojácně se blížil k otci. Věděl, že dostane. Otec se s ním nijak nemazlil. “Táto! Vidíš, že jsou hodný”, špitnul a ukázal balíček čokolády. Otec se na něj smutně podíval. Jirka se přikrčil, když dostal pohlavek. Čekal ještě další. Nic se však už nestalo. Otec se díval za kopec. “ Zničili depo”, řekl naštvaně. Přestal Američany mít rád. Jirka je zase začal milovat. Tenhle rozdíl jim vydržel dlouho.

Němec

Někdy v té době přiběhl za mnou Zdeněk Součků. “Honem poběž. Zajali Němce. Budou ho střílet!” Běželi jsme na konec vsi směrem na Zdice.

Nikdo už tam nebyl. Jen čerstvě vykopaný hrob. Představovali jsme si jak ho zastřelili. Tehdy mne napadlo, jestli to bylo správné?! Připomněl jsem si ty Němce co bydleli u nás doma. Nemyslím si, že by si zasluhovali smrt jenom za to , že byli Němci. Řekl jsem to Zdeňkovi.

 Zdeněk pokrčil rameny:” Asi jo, když ho zastřelili… Musel přece něco provést, ne?” Ten hrob i kosti toho Němce jsou tam dodnes. Roste na něm babyka. A hodně lidí neví, že pod ní je kostra člověka. Příbuzní toho vojáka, neví kde jejich syn zemřel . Možná si myslí, že padl v boji za Hitlera.

Pro kluka je válka dobrodružství. A tak pro mě byl hrdinou i můj táta. Ojeli náklaďákem s ostatníma chlapama někam směrem na Kladno a tam se setkali s německým obrněným vlakem. Několik jeho kamarádů Němci postřelili.

 Otec se vrátil domů až za pár dní a mluvil o komunistické straně. Válka, která lidi sjednocovala skončila. Mír však lidi začal rozdělovat. Hned to vidět nebylo. Nejprve ve Svaté (ještě se společnou s písní na rtech ) vykopali všichni chlapi fotbalové hřiště. “Teď už bude mír. Bude se budovat. Budeme si hrát. Vše špatné skončilo.”, to říkali. Za pár let se ukázalo, jak velký to byl  omyl. Mír zůstal. Ale lidi se rozdělili. Jen ti co, ve všem uměli chodit, co uměli využít každou dobu pro sebe, už začali mít zase náskok. Začali budovat komunismus ve svůj prospěch.

 Vlasovec

 Ještě než válka skončila, měl Jirka zvláštní zážitek. Průšovi, příbuzní z matčiny strany, měli chalupu a stodolu na konci vsi. Jirka tam byl zvyklý chodit.   Zrovna tam přijížděl na koni vzpřímený vysoký voják. Měl německou uniformu.  Jako ti vojáci, co u nich kdysi bydleli. Jirka na něj zaraženě pohlédl. Není to jeden z nich?  Voják jel směrem k tetě Průšové. Jirku napadlo: “Uteč!”. Z druhé strany jej však lákal pohled na koně. Koně Jirka miloval. Kůň byl ještě nádhernější než voják. Voják tedy měl dojel až k Jirkovi. Měl brýle s černými obroučky a zamyšlené oči. Zastavil se. Jirka automaticky koně pohladil. Voják se usmál ”Chočeš?,” zeptal se . Bylo mu jasné, že klukovi se líbí kůň. Jirka nevěděl co ten muž říká, a tak nerozhodně kývnul. Divné, že německý voják nemluví německy. Najednou se muž sehnul a jakýmsi trikem dostal Jirku před sebe do sedla. To byl výkon. Jirka překvapením vyjeknul. Kůň se rozjel a řítil se po Průšovic louce směrem k Hudlicím. Po chvíli se Jirka vzpamatoval a chytnul se hřívy. Vítr jej objímal ze všech stran. Rychlost jej dostávala do varu. Začal vískat a volal: “ Hyjé,hyjé” .Vojákovi se to zalíbilo a kůň přidal. Pak jezdec koně zarazil jakoby na místě. Kůň se vzepjal a Jirka myslel, že se ocitnul na houpačce o pouti. Vypískl strachy. Muž se smál a znovu koně rozjel. Po chvíli se potkali s dalším jezdcem. Byli skoro až v údolí u Hudlic. Druhý jezdec se objevil odkudsi z křoví. Patrně tam s koněm stál schovaný. Pobídl koně do běhu. Oba jezdci se hnali jako na závodech po louce směrem k chalupě. Očividně radovali z Jirkova strachu. Pak se najednou Jirka zase zázrakem snesl na pevnou půdu. Muž řekl :” Chvatit.” Dál už mu nevěnoval pozornost, zajel s druhým mužem ke stodole . Tam stálo auto. Pěkné, vojenské. Řidič, který v něm seděl, vyskočil a otevřel pohotově dveře. Voják, který vezl Jirku seskočil z koně a předal jej jinému vojákovi. Pak nasedl do auta. Dveře zaklaply. Auto zmizelo ve vsi. Než zatočilo, vysunula se z okna ruka a zamávala Jirkovi. Jirka také zamával.

 Vešel na dvůr, něco se mu nezdálo. Nevěděl co. Nakoukl do kůlny. Leželi tam kulomety a samopaly. U ruských “maximů” ležely dlouhé pásy s kulkami. U nich stál muž, který měl černé oči a v nich oheň. Jirka rychle zabouchl dveře. Vyběhl zpátky na dvůr. Teta právě vyšla na zápraží :” Jirko , tam nechoď, Přikázala mu.

 “Svezli mne na koni, „chlubil se Jirka. Ukázal na vysokého muže, jehož postava se objevila ve vratech stodoly.

Teta řekla : “ Já tě viděla Jiříku. Vypadal jsi stejně jako generál  Vlasov, chlapče. V něčem jste se podobali.” Pak dodala:” U Vydrů jsou také ubytovaní. Jeden z nich maluje krásné kytky. Běž se tam podívat”

“To je divné jméno – Vlasov, “zamyslel se Jirka.

 “Osvobodil Prahu, pamatuj si ho.” Dodala teta

Po letech se Jirka dozvěděl, že toho vojáka se smutnýma očima, generála Vlasova , chytili u Lounských lesů s celou jeho armádou. Američané mu nabízeli těsně před tím útěk letadlem do Španělska. Odmítnul. Neopustí svoji armádu. Rusové jej zajali jako zrádce a v Rusku jej pověsili.

 Setkání s králem

 I tady na Svaté mne přitahovaly stromy. Maminka i otec to již považovali za nějakou nemoc a kdekomu se svěřovali s tím, že jsem je víc na stromech než na zemi. Touha po jiném světě, být blíže  ke světlu slunce a hvězd. Tam v korunách stromů už jsem nebyl mezi, lidmi, už jsem nestál na zemi, ale vznášel se jako ptáci. Byl jsem blíže nebi. Praděda Alois Vydra (dožil se 97 let) mne někdy z legrace shazoval ze stromu dlouhou tyčí. Měl onu radost starého věku z dětinských kousků. “Já tě sundám z té hrušky, ty kluku zatrolenej”, volal humorně vážným hlasem a opatrně do mě šťouchal. Vžil jsem se do té hry a skákal jsem z větve na větev jako Tarzan. Děda pak volal :” Ten kluk je  jako opice. Ten kluk je jako opice.”

Vždy po nějakém čase si vzpomněl na nás, své příbuzné, herec Václav Vydra. Jeho mohutná postava a hluboký hlas vyvolával ve vsi vždy dojem, že přijelo celé národní divadlo. Lidé ho pochvalně zdravili.

Jednou přišel ke stromu, kde jsem seděl na větvi. Možná ho poslala teta Miládka. Pozoroval jsem jak přichází pomalým krokem ke stromu. Z výšky vynikala hercova postava. Kráčel jako král.  Jako kdysi Císař Karel v mých představách. Já si hned uvědomil, že jde o něco vážného. Pan Václav Vydra se mne  tichým hlasem zeptal:” Proč pořád lezeš po stromech ?” Neptal se káravě, ale zvědavě.

Řekl jsem mu totéž, co jsem si vysnil, že bych řekl Karlu IV :” Stromy jsou živé. Přitahují mne. A oni prosím mluví a mají podobu. Jsou to živé sochy ze dřeva.”

Pan Vydra mlčel a dlouze se na mě díval. Pronikal mi hluboko do duše. Slezl jsem dolů. Pak jsem ucítil na svém rameni jeho velikou ruku.   Bylo to stejné, jako když jsem se potkal s králem. To jeho veliké černé obočí bylo jako křivoklátské hvozdy. Oči, které otevíraly cestu do vesmíru. Cítil jsem, že mi ukazuje kudy mám jít. Bylo to poselství rodu Vydrů. Poselství dávat něco z vesmíru lidem. Byl jsem celý zrudlý. Cítil jsem trému. Neměl bych také pokleknout a vzdát mu čest? Pan Václav Vydra mi pak řekl hlubokým hlasem:” Rozumím ti víc, než si myslíš. Naši předci stromy měnili na dřevěné uhlí. Ty jsi stromy proměnil v sochy. Něco z tebe určitě bude.”

 “Já jsem sochař a malíř. Jsem jmenován malířem křivoklátských lesů”, vyhrknul jsem. Hned jsem se však začal bát. Nebude se mi pan Vydra smát? On se však nesmál. Spíše zvážněl. “Kdo tě jmenoval do té funkce?”, zeptal se. Váhal jsem: “. Smí to říct?” Jazyk mne svrběl, když jsem viděl, že mne bere vážně. “Sám císař Karel IV”, řekl jsem, co nejodvážněji uměl. Pak pokýval hlavou. “Důvěřuji ti, že svůj úkol splníš”, prohlásil slavnostně. Náhle tu byl středověk. Byla tu Noc na Karlštejně. Stál tu král a jeho poddaný.

 “Splním”, přísahal jsem zcela vážně. Nad námi pluly oblaka. Vítr je hnal k Brdům. Pan Vydra se otočil a odcházel. Jako by mizel v Křivoklátských hvozdech. Jako by král odjížděl. Vzpomněl jsem si na své snění. Král slíbil, že se mě přijde zeptat, co říkají stromy. Že by přišel v podobě herce Václava Vydry?! Z dálky zaznívalo ono lovecké halali. Až mnohem později jsem uslyšel ten samý zvuk ve Smetanově Blaníku. A podbně Antonín Dvořák, dal zaznít stejným tonům loveckých rohů. Jakýsi stejný zvuk českého středověku. Poselství z vesmíru.

Stará hruška

Jednou, po letech, když příbuzní porazili starou hrušku na zahradě u dědy Aloise, jsem stál nad dlouhými poleny u kolny na dřevo a potajmu utíral slzy. Připadalo mi, že něco umřelo. Když jsem se ujistil, že se nikdo nedívá, vytáhl jsem poleno, které se mi nejvíce líbilo. Zdálo se mi, že bývalá hrušeň cosi šeptá. Nerozuměl jsem . Jako by slova z velké dálky… A pak jsem uslyšel lesní roh a uviděl družinu Karla IV. Jen se mihli. Nedívali se směrem ke mě. Nikdo nemával. Zmizeli zase v lesích. Ale zvuk rohu zněl a zněl. A dřevo hrušky mě začalo hřát. Touha srdce se rozechvěla. Ten pocit byl silnější než dobrodružství v zasypané šachtě. Silnější než fotbal na plácku za humny. Silnější než let káněte. Třetí vesmír života se začal ozývat.

” Patříš křivoklátským lesům. Jsi malíř a sochař. Důvěřuji ti, že svůj úkol splníš”, zazněl odkudsi hlas Karla IV a do toho zaznělo zatroubení královského lesního rohu. Vydrové jsou přece poctiví poddaní, jimž může král důvěřovat. Držel jsem poleno z kmene hrušky a ono se začalo proměňovat v ženské tělo. Poprvé v životě. Mizela kůra. Mizely zbytečné části dřeva. Fantazie se hnala vesmírem mysli, dřevo dostávalo tvar. Ukazovalo, kde má nožem ubrat, kde vyhladit, kam hluboce zaříznout. Sžíval jsem se s tím kusem dřeva, stával se jeho součástí.

Pak cosi uslyšel. Za ním stála babička. Nevěděl zda nemá utéci. Nevezme mu jeho sochu?

“Hruška už byly stará Jiříku,” řekla babička smířlivě, “ Místo ní je tam teď nový strom. Bude mít lepší plody. Budou nová povidla” To řekla proto, že věděla o Jirkově lásce. Hrušková povidla Jirka miloval. Byly doby, kdy by pro povidla zradil i krále. Ale ne to by neudělal, není přece slaboch. “Ale dnes budeš mít vdolky s povidly ještě z té staré hrušky….”, řekla babička a pak chvíli mlčela. Dívala se na polínko, jež držel pevně v ruce. Prsty měl bílé, jak pevně jej tisknul. “To polínko si schovej na památku. Dám ti jej do truhly na půdu. Tam jsou všechny cenné poklady, od tebe. Jednou bude dobře vyschlé a pak uvidíš co s ním uděláš.”

Ve škole

Do školy jsem chodil nejprve v zadní Svaté Učil tam František Schiller. Byl to hudebník. Hrával na housle. Kdysi skládal s panem Jungmanem a Merhoutem píseň o Svaté. Uměl také krásně kreslit. Byl přísný, ale naučil. Zlobivé žáky tahal za šísy. Uměl i pěkně nařezat rákoskou. Tehdy se myslelo, že to tak má vůči mládeži být. Nikterak nám to neublížilo.Vedl děti k tomu , aby uměly vyřezávat ze dřeva. Kromě toho vlivu tu byl ještě vliv náboženský. Krásná, poetická cesta do kostela se zpěvem, s barokními sochami, oltářem a zvláštním pocitem tajemnosti.

 Cesta ze Svaté do Hudlic, do kostela, je nádherná. To údolí je vidět na mnoha mých obrazech. Vysoké nebe a oblé kopce. Pravé české pohádkové údolí zakončené Hudlickým kostelem. Možná právě proto si ho generál Vlasov vybral za stanoviště ke krátkému odpočinku mužstva.  Cesta se pak dál line v zatáčkách po vrstevnicích  a náhle prudce vzhůru k Hudlicím. Kdo ten obraz jednou vidí, už jej nemůže zapomenout. Je v něm něco z tepla domova. Místečko, kde člověk sedává ze zvyku nejraději. Kde má chuť povídat. Pro oči a duši pohlazení před spaním. V Boha jsem tehdy věřil. Nebe a Bůh mají k sobě blízko. Karel IV byl také zbožný muž. Bůh však existoval častěji jenom jako slovo. Moje víra byla spojená s vysokými okny kostela. S hudbou varhan. S vůní kadidla. Víra není věc, co ji můžeš někam dát do police a občas si ji vzít na sebe. Víra je součást člověka. Někdy jsem sloužil jako ministrant. Šel jsem v čele pohřebního průvodu a držel korouhev.

 Pohřeb

Byla to umrlčí cesta. Cesta pro mrtvého. Cesta smutných, vážných lidí. Cesta plakajících vdov. Tmavá a plná zvláštních pocitů. A přitom česká, národní. Bral jsem ji velmi vážně.

Kluci u toho někdy dělali opičky, ale já ne. Měl jsem v sobě odkaz předků. Pohřeb mi něčím připomínal dědovo vyprávění o tom, jak Vydrové pálili milíře v křivoklátských lesích. Tma. Kouř. Úlitba dýmu bohům. Praskání stromů.  Vítr ve větvích. Mlčení mužů. Vůně milířů.

Lidi si povídali o mrtvém. Pak se průvod hnul. Roztáhnul se jako lezoucí had.

K panu farářovi se přitočil mladý muž. “Pane farář, v pátek za týden už by mohli být křtiny.”

“Jo budu tam”, šeptnul farář, “ ale bude lepší, když pro mě někoho pošlete. Mám už sklerózu.” Když už mladík chtěl odejít, farář ještě dodal:” Na faře opadává omítka.”

“Zítra jedu koupit cement. Večer začnu s opravou.”, ujišťoval ho mladík. Farář loupnul okem po klukovi. Jirka dělal, že nic neslyší.

Farář tedy dodal:” Vezmi toho cementu raději víc. Na kostelu už je taky flek.”

Mladík vzdychnul a řekl:” Jo udělám i ten kostel, pane farář.”

Pohřební hudba začala hrát. Průvod se shromáždil kolem hrobu.

Jirka se díval na monstranci. Utrhlo se jedno ucho a vlála nakřivo. Hlína padala na rakev a dřevo dutě bubnovalo pohřební ódu. Ženský se rozbrečely. Farář mluvil o zemřelém.

Když všechno skončilo, obešla korouhev vdova a pošeptala farářovi. “Zítra vám donesu máslo a med, budete na faře? “

Farář kývnul neznatelně hlavou a pak ženě požehnal.

 Dilema

Pana faráře jsem měl moc rád. Byl na mě hodný.

Víra vyvolává mnoho otázek. Jednou nás vzal celou třídu pan učitel Schiller na pouť do Svatého Jána pod skalou. Byl tam kámen na klekání a měl dolíčky akorát pro kolena. Ty dolíčky mne zaujaly, možná jako tvary: “Paní ty dolíčky tu vytesali lidé?” Paní rozhodně zakroutila hlavou: “Kdepak chlapče. To svatý Ján tu klečel.  Ten se modlil tak dlouho, až se dolíčky pro kolena vymáčkly.” “Ale paní to je přece nesmysl, to přece není pravda,” řekl jsem naštvaně. “Je to pravda. Pověst to tak říká.” Paní to řekla tak rozhodně, že mne to rozčílilo. A už tu byl zase skok do vozíčku. Krok do tmy.. “ Je to blbost ,” řekl jsem nahlas.. Pan učitel, mne  vzal za šísy a zatahal. Zakřičel jsem. “ Táta také takovým povídačkám nevěří. Říká že fráterníci jsou lumpové.” Zasyčel jsem vzpurně. Učitel jenom mávnul rukou. Doba začala být zase nebezpečná na svobodné vyjadřování názorů. Byl jsem tvrdohlavý a v tu chvíli jsem v Boha nevěřil.

Křičel jsem: “ Paní a proč jsou v těch sklepech kostela mumie dětí.To je mniši zavraždili?!”

škola

Od šesté třídy jsem začal chodit do Počáp do školy. S Vaškem Vokáčem, který také rád tvořil jsme se přihlásili do výtvarného kroužku pro dospělé. Chodili tam lidoví zájemci o umění. Nebyl jsem šikovný, jak jsem si představoval. Někdy jsem se díval s odporem na to co jsem  vytvořil. Co jsem vyřezal, nakreslil. Začal jsem pochybovat,  zda jsem si to o tom Theodorikovi pověřeném být malířem křivoklátských lesů jenom nevymyslel. Začal jsem tušit, že dílo je jednak šikovnost rukou, ale také dílo životní zkušenosti.  Jakoby mizelo kouzlo, které mne kdysi pozdvihovalo blíže k nebi. Jako by nefungovalo. Stávalo se jenom vzpomínkou. Když jsem prožíval období výtvarného zklamání ze sebe sama, přidával jsem se častěji a častěji k lumpárnám kluků, abych  zapomněl na neúspěchy. Aby se mi to mé křivoklátské poslání nepřipomínalo. Abych zahladil zklamání z toho, že umění je nesnadné.

Moje sny mne navíc oddělovaly od otce.. Otec, jako každý táta, si myslel, že budu dělat to co on. Že se mi budou líbit věci, které se jemu líbí. Že mě bude učit to, co se on sám také učil. To je věčný omyl všech otců. Otcové si myslí, že se jim narodila kopie jich samotných. Synové jsou jim v mnohém podobní. Ale to bývá až tehdy, když už jsou otcové staří nebo umřeli. Dokud jsou otcové v plné síle, brání se synové být jako otcové. Neplatí to na všechny, ale na většinu. Na mne to určitě platilo.

lovci

Jednou Jirka seděl  v koruně lípy kus od vsi  a pozoroval ptáky. Uviděl, jak vzlétly kachny, těžká těla se nesnadno zdvihala k nebi. A pak se ozval výstřel. Jirka ztuhnul. Kachna sebou škubla a jako kámen spadla na zem. Ptáci se rozlétli na všechny strany a zmizeli každý do své skrýše. Pak Jirka uviděl kachního vraha. Byl to myslivec z Hudlic. “ Kurva jeden”, vyhrknul Jirka a pevně tiskl větev. Kdyby jela kolem družina Karla IV , okamžitě bych to nahlásil. Císař by vraha jistě ztrestal smrtí. Teprve později se Jirka dozvěděl, že Karel IV rád lovil zvěř. Dozvěděl se také, že to byl velký válečník. Nešlo mu to dohromady a vyčítal to tajně i králi. Vybavoval se mu mrtvý Němec za vsí.

I táta je lovec

Táta začal chodil také střílet.. Revoluční pušku musel vrátit. Ale u myslivců si pořídil jinou. Ne na lidi, ale na zvěř. Lidi už se teď střílet nesmí. Jsou nějaký čas chránění. Dokud se kdoví jaký generál nerozhodne snížit stav lidské zvěře. Někdy mě bral táta sebou. Střílení zvěře jsem nenáviděl. A otec si myslel co úžasného dělá pro syna.

 Ráno jsme seděli na posedu a mlčeli. Den se teprve probouzel. Nový den byl jako nová píseň. Vše vonělo. Otec měl v očích vášeň. Myslel si, jak to kluka baví. Jak je to pro něj napínavé. Jirka však mezi tím přemýšlel co udělá. Nechtěl vidět obrázek srnce, jak sebou znenadání škubne a padne. Otec už mířil. Srnec se klidně pásl. Jirka náhle zařval:” Ten je krásnej tati!” Výstřel zazněl do lesa a měl ozvěnu. Srnec utekl. “Ty pitomče,” zařval otec a bil ho pažbou do zad, že málem sletěl z posedu. “Vole jeden!” Z lesa šli mlčky. Otec měl v očích zklamání. “Kluk se nepovedl. Není k ničemu”

Táta

Z jedné strany to bylo vítězství. Srnec nepadl. Z druhé strany to byla prohra na, kterou se nezapomíná. Vědě jsem, že se cosi přetrhlo mezi tátou a mnou. Věděl jsem , že ten příběh není o záchraně srnce, ale o rozdílu mezi otcem a synem. To mě mrzelo. Byly však chvíle, kdy jsem si táty velmi vážil a bral ho za hrdinu. Třeba, když jel bránit Prahu.

Nebo, když na konci války, ze Zdic vezl  na rámu kola malého kluka. Byl to malý Němec. Měl pytel suchého chleba a křečovitě si jej držel. Žebral o něj , aby neumřel hlady na cestě do Německa.  Mluvil jen německy. Měl krásné, hluboké, smutné modré oči. Pár dní byl u nás. Jmenoval se Wolfík. Miloval jsem ho. Hráli jsme si spolu. Konečně jsem měl bráchu. Malé sestry mě nebavily. Chtěl jsem mít bráchu. Teď jsem ho měl. Bylo mi jedno, že není náš. Že není Vydra. Chtěl jsem abychom si jej doma nechali.  Po pár dnech ho však otec odvedl, tam, kde se organizoval odsun Němců. Zmizel a už jsme se nikdy neviděli. Dětské srdce nezná hranice národností ani států.

Táty jsem si vážil, když jsme spolu po válce navštívili strýce ve Varnsdorfu. Strýc osidloval pohraničí. Táta už v té době byl členem komunistické strany, a tak mu jeden národní správce nabídnul osídlit krásný velký statek u Varnsdorfu. Budeme se tam stěhovat?

pohraničí
“Hele je to soudruhu regulérní.,” tvářil se důležitě čerstvě jmenovaný národní správce, strýcův kamarád. “Prostě to jenom prohlídneš a pak uvidíš. Potřebujeme tady mít dobrý kádry, jsme tu západní hráz před kapitalismem.”

 Tak šli. Soudruh správce a soudruh otec a Jirka. Kluk.

 Otec se mračil a moc nemluvil . Ve statku bylo ještě mnoho věcí po lidech, kteří tu nedávno bydleli. Opustili jej narychlo. Jen s pár věcmi na zádech.

Vše tu dýchalo nedávným normálním životem. Nádobí, utěrky, boty, dřeváky, pláště, gumáky. Chlév byl prázdný, ale hnůj tu ještě byl. Připadali si jakoby přišli na návštěvu a nikdo nebyl doma.

“Ty lidi tu nechali skoro všechno, „řekl otec smutně.

Správce to hned nepochopil a radoval se. “No jasně jsi Karlův příbuzný, tak ti nenabídnu nějaký šunt…Něco samozřejmě budeš muset odevzdat a tak… ale to nějak uděláme.”

Otec se mračil ještě víc. Jirka nic nechápal. Připadalo mu to dobrodružné vlézt do cizího domu a koukat na jejich věci, a dokonce si něco z nich vzít. V nestřeženém okamžiku vylezl na půdu. Našel tam svaté obrázky, které se mu líbily. Byly tam i jiné věci , ale bál se vzít si je. Vzal si svaté obrázky, protože ty jsou přece z kostela a nejsou tedy jejich. Vítězoslavně si je nesl zpátky do kuchyně, kde stáli správce a otec.

Když  otec viděl, že něco drží v ruce, popadl ho vztek. “Tady se učit krást nebudeš! Okamžitě to vrať ! ,”řekl takovým hlasem, že se nedalo vůbec smlouvat. Praštil Jirku přes ruku. Obrázky spadly na zem.  Pak Jirku doslova nakopl , aby už byly venku. Straník byl překvapený, co se děje. Otec se na něj  obrátil :”Ten barák dáváš ze svýho?. Nebojíš se , že se vrátí?!”

Národní správce se zarazil. Táta vyšel ven z místnosti.

“Jak myslíš soudruhu ,” řekl straník naštvaně. Víc už moc nemluvili. Do pohraničí už nejeli.

1953 -1955         

Tehdy a někdy ještě jindy byl otec hrdina. Problém však byl v tom, že ani otec ani maminka nikdy nepochopili, že mám poslání být malířem a sochařem křivoklátských lesů. Nikdy nevěřili ani učitelům, kteří tvrdili, že mám nadání. Jel jsem na přijímací zkoušky do Bechyně. Sochařská a keramická škola. Hodili na stůl hroudu hlíny a dělej co umíš. Zaskočilo mne,  jak je hlína neposlušná. V sochařině jsem nebyl zručný. S hlínou jsem do té doby nikdy  nepracoval.

Prohrál jsem .

Sen o malíři a sochaři začal mizet. Ustoupil do pozadí. Tak to umí okolnosti i svět. Tak to bývá, že dětské sny se kamsi vypaří. Že boty světa je ušlapou. Dupou a dupou. Než se člověk stačí srovnat a zorientovat má na krku padesátku.  Jsem rád , že jsem začal se sochařinou a malířčinou až  po čtyřicítce. Že nejsem spoutaný akademií a jejími postupy. Jsem rád , že jsem svůj. Aby člověk něco opravdového vytvořil, musí to mít nejprve opravdově prožité.”

Pak přišlo učiliště

Málokterý učedník zůstane básníkem, či malířem. Učedníci jsou kluci, co se potřebují vyřádit. Vyzlobit. Učedník v černém řemesle navíc chce být silák a svalnatec. Kluci od černého řemesla byly vždycky dobrý rváči. Kdepak Karel IV. Kdepak básně. Holky a pivo . To je poezie učiliště. Tvrdá slova. Chlapský postoj. Učil jsem se  svářet. Bušit kladivem do kovu. Zkoumal jsem motory. I když je v nějakém klukovy kus básníka, motor je motor. Je to taky báseň, protože se to točí, funguje to, zapadá to do sebe. Občas jsem něco vytvořil, namaloval, chodil jsem dál do kroužku. Ale také jsem hrál vášnivě stolní tenis. I ve hře je kus poezie. Vždyť umění jsou často jen šikovně vyjádřené pocity. V učení jsem měl možnost poznat Františka Lhotáka. Hlídal ve vrátnici na internátu. Když Lhoták spal, byl to povel k útoku na dívčí internát. Ačkoliv jsem se toho účastnil neměl jsem na holky štěstí, nebyl jsem takový světák, jak jsem se dělal. Měl jsem své komplexy, svá tajná nesplněná přání. Tak jako každý patnáctiletý kluk. Toužil jsem po lásce, po té hluboké lásce, po takové, která se nikdy nenaplní. Jenom v románech.

 Život šel dál a komunistická strana upevňovala svoji pozici. Byla už dost silná, aby mohla být totalitním, absolutním vládcem. Začala lidem brát majetek a uměla tu zlodějnu politicky zdůvodnit. Politické vývěsky se začaly množit, agitace sílila. Sílil i strach. Český národ už věděl, co přijde. Hitler jim to už jednou předvedl. Nic nového pod sluncem. Má-li být v národě řád, musí mít národ biřice. Našlo se dost takových, kteří uměli vyvolávat atmosféru strachu. Biřici věděli, na čí straně mají stát. Dalo se beztrestně brát. Platilo se jenom stranickou příslušností.

Občas jsem se ne něco zeptal

Byla tehdy puberta to co dnes?

Měl jsem rád spravedlnost. To je stejné jako dnes. Každý kluk v tom věku bojuje za pravdu. Za tu svojí. Když jsem viděl jak příbuzným vyvlastňují majetek vydobývaný celá staletí z křivoklátských hvozdů a z polí, hledal jsem svoje cesty jak protestovat. Cítil jsem, že musím zase skočit do vozíčku s hlínou. I kdyby to mělo být nepříjemné… Strhával jsem politické vývěsky v učilišti v Hořovicích na náměstí.  Byl jsem tehdy ubytovaný v nádherné vile u Hoffmana. Byla to rozlehlá, vkusná vila pod nádražím. Jeden den patřila majiteli továrny panu Hoffmanovi. Druhý den přišli milice odvedli ho z vily a vše rázem propadlo státu. Vila se stala součástí učiliště. Mohli jsme chodit jako páni po krásných korkových podlahách. Hráli jsem jeho stolní tenis. Jenže mne to štvalo. Pořád jsem si myslel, že si to ten Hofman vydělal svýma rukama, tak proč by se mu to mělo brát. Nechápal jsem, proč se všechno mělo obrátit. Sedící pustili sednout stojící. Bohatí budou chudí. Chudí si budou hrát na bohaté. Jenže pan Hoffman vše vybudoval vlastní prací, inteligencí. Bylo to spravedlivé? Líbilo se mi v té vile. Připadal jsem si jako na zámku. Ale nebylo to spravedlivé. Pan Hoffmann přišel o vilu, zajíci ztratili své meze u políček rolníků. A tak jsem strhával politickou agitaci, která se snažila ospravedlnit změny , které nastaly. 

hodnoty

“Domů nepůjdete dříve nežli se přizná viník,” řekl třídní učitel a významně si založil ruce za záda. Stál na stupínku vysoký a zamračený. Připomínal gestapo z filmů. Pohupoval se v kolenou. “Čekám a čekat mohu až do rána. Jsem bez závazků, kromě závazku k vládě tohoto mladého státu.”

 Kluci drželi partu. Učitel na občanskou výchovu, kdoví odkud dosazený stranou, měl své metody. Celá škola byla na jeho povel po škole. Ale oni měli také svou metodu. “Všichni za jednoho, jeden za všechny,” šeptal jeden z kluků. Seděli vyzývavě, jisti si svým mládím a neoblomností. Hodinu, dvě. Pak jim už nějak docházel humor. Stále více se dovolovali jít na záchod. Učitel věděl své, a tak je pouštěl. “Však oni se tam domluví. Ještě jsem neviděl rozumného člověka, aby trpěl za druhého.” Byl klidný, protože to řediteli slíbil. Bude tu třeba do rána. Před školu nechal zavolat závodní stráž, aby naháněla hrůzu. Ty dva ozbrojené hlídače s puškou klukům ukázal hned na začátku, aby nebyla mýlka.

“To je Ondrák, “ zašeptal jeden z kluků Jirkovi, „ten prý udával gestapu , ale pak hned vstoupil do strany.”

Když se začalo stmívat, někteří znervózněli.

“Ujedou všechny vlaky, „řekl jeden z těch co nebydlel na internátu. Ne každý byl hrdina až k smrti. Nenápadně se otáčeli po Jirkovi.

Učitel cítil brzké vítězství. Už znal to ošívání v lavici. Ten šepot, který se nesl třídou. Dělal schválně, že nic neslyší a nevidí.

“Však oni se dohodnou. Jsou to češi jako já,”

Jirka se rozhlédl po třídě. Nikdo nic neříkal a spoustu kluků už klopilo před jeho pohledem oči k lavici.

 Odsunul hlasitě židli a vstal. Díval se učiteli zpříma do očí. Učitel byl překvapený.

“To je divné, ten má tátu u nás ve straně, „chvilku přemýšlel a prohlížel si Jirku od hlavy až k patě a dál uvažoval, „jen jestli ho nenastrčili, protože je jeho táta u nás, komunistů.” Znovu si Jirku prohlížel.

“Bude to asi on. To by se netvářil tak vzpurně. Vida ho ptáčka. Lapili jsme ho.”

Jirka mlčel. Učitel mlčel. Třída mlčela. Učitel se rozhodl pro veřejnou výpověď.

“Co chceš Vydro?” zeptal se nasládle.

“Byl jsem to já, ”zajíknul se Jirka.

“Co jsi byl ty?, „zeptal se učitel nevině.

“Ty nástěnky jsem ničil já,” řekl Jirka nahlas, ale pak přece jenom sklopil zraky. Uvědomil si, že se setká s tátou zase v nepříjemné situaci.

Učitel pomalu a okázale otevřel okno a počkal až milicionář zvedne k němu hlavu.

“Už můžete jít. Díky.”

Milicionář zasalutoval.

Pak se učitel obrátil ke třídě a suše pronesl: “Dejte si odchod”

Táta je spravedlivý

Pamatuji se jak jsme stáli v kanceláři učiliště. Všichni se tvářili hrozně dělnicky

V kanceláři školy seděl ředitel, učitel občanské výchovy a stál tam Jirka.

Učitel občanské výchovy tátu znal ze stranických schůzí a tak mu hned začal tykat.

“ Vašku,”řekl soudruh káravě tátovi,” podívej co nám ten tvůj kluk dělá.. S tím by se mělo něco dělat. Lidi to rozčiluje stejně jako žhářství nepřátel socialismu.”

 Podal mu policejní fotografie rozbitých nástěnek a roztrhaných vývěsek.

Táta na fotografie chvíli koukal a pak kouknul na Jirku.

“To jsi udělal ty?“, zeptal se zvýšeným hlasem.

Přikývnul jsem. Dostal jsem pohlavek. Pěkně to semnou zacukalo, ale vyrovnal jsem balanc. Pak přišel druhý z druhé strany. Bouchnul jsem se o stěnu místnosti. Zdálo se mi, že vidím zajíce jak běží z polí před traktory. Viděl jsem znova tu novou Tatru na návsi, asi dar strany družstevníkům. Viděl jsem jak na ní dávají komunisti velký plakát o dvouletce. Viděl jsem ty čmeláky, které nemohly najít svoje úkryty na rozorané mezi. Spravedlivé je to co se hodí tomu, kdo zrovna vládne. Čmelákovi vzali jeho hnízdo a byl bezradný. Panu Hofmanovi vzali zase jeho vilu.

Soudruzi souhlasně pokývali na pohlavky: “My víme, že jsi pro pokrok a  že kluka povedeš k socialistické vlasti.”

 Pak to asi nějak vyřešili. Ono se přece jenom muselo vzít v úvahu, že  je táta komunista.

Když otec odcházel, potřásl si se s nimi rukou. Bylo mi na nic. Válel jsem se zase v tý hlušině po pádu z vozíčku. Když jsem vyšli před vilu tak jsem tátovi řekl: „Táto, ten pan Hoffman, byl zločinec , že mu vzali tenhle dům?”

Táta se prudce otočil a já čekal pohlavek. Vzpurně a vzdorovitě.

“Nedostal jsi kvůli svým názorům, ale kvůli tomu, že ničíš práci druhých. Rozbíjíš, co druhý udělali. Práce je svatá.” Pak už si mě dál nevšímal a odešel na vlak. Já si tehdy uvědomil, že táta vlastně není tak špatný, že má prostě jenom jiný myšlení než já.

Krocení puberty

Táta mne začal krotit štípáním dříví. Pokaždé, když jsem přijel v sobotu domů z internátu. Dvě až tři hodiny denně jsme spolu štípali dříví. Docela dobrá metoda. Učil mne pevné vůli. A přitom mi šel příkladem. Prostě věřil. Někdy jsem řezal a sekal i když už táta skončil a šel na pivo k panu Suchému. Chtěl jsem otci udělat radost. Chtěl, aby viděl, že se nebojím práce. Že prostě nesouhlasím s tím, co se děje kolem mě. Myslel jsem přitom na dědu Aloise. Ten až do své smrti v 97 letech považoval štípání dříví za modlitbu Bohu. Pro dědu bylo praskání dřeva obřad. Sekal s elegancí. Miloval pohyby. pohyby.. Každý pařez byl pro něj bitvou. Na každý pařez byl potřeba jiný útok. Dobývání pařezů, nebo jejich štípání, je vždy chlapské vítězství. Výzva a vítězství. Při dobývání pařezů jde o víc než o dřevo. Já viděl ve štípání dříví poezii.  Vždyť to bylo dřevo. Inspirující materiál. Vonělo. Byly v něm vidět tvary. Oblá záda žen, letokruhy slunce, grafika úrodných i slabých let. V rozštěpu se objevovaly nové netušené křivky. Někdy jsem přestal štípat a dlouhou zkoumal zvláštní tvary kůry či letokruhů. Jakýsi velký umělec vytvářel fantastické linie. Nádherné kombinace různě hnědé barvy. Všímal jsem si, jak se barvy na slunci míchají. Učil jsem se jak se mají klást vedle sebe tak, aby vznikal dojem poezie. Aby z nich zněla hudba. A to pak skutečně z veliké dálky znělo slabé troubení lesních rohů. Vnímavá duše tvoří i při trestu. V tu chvíli se mi připomínal Karel IV. Ale jen na chvíli. Pak se zase sekera zasekla do dřeva a ozýval se praskot dřevěné hmoty. Ve svých představách jsem byl rytířem na turnaji.

Táta se vracel od pana Suchého v dobré náladě. Pan Suchý měl jedno oko, druhé ztratil v první světové válce. Měl fousek pod nosem a dobrácké oči. Někdy hostům z ničeho nic přinesl jídlo, které měl vařeno k obědu. Měl rád lidi. Nezávisle na režimu. To byla stará škola. Je jedno kdo vládne, ale my jsme přece pořád dál lidi. Pan Suchý byl potomek Jungmanů, českých buditelů. A tak přes všechny změny. Přes sedlácké bouře, které změnily v polovině dvacátého století život v Čechách na čtyřicet let, se občas objevila pohoda starých časů novorenesance v Čechách.

Kluk  pod tankem

“Hele vole, až se tanky rozjedou, tak už se starej nestará vo pěšáky. Tehdy se protlač někam do díry a pak se zdekuj do lesa. Hospoda je v tý vsi, co uvidíš pod strání.”, řekl Jarda a významně se usmál. “Celej žold vem sebou.”, dodal se smíchem Tonda.

“Na bitvu mají tanky celou noc a nástup je až zítra v poledne.” Hlásil pohotově desátník našeho družstva.

“Vole už to začalo!” zařval svobodník Vonásek. Na věži kdosi mával praporem.

“Úúúútokem vpřed!”,zavelel desátník

Kluci s hromovým hurá se rozběhly za první řadou tanků. Všude byl kouř z nafty. Ozývaly se tankové střely.

Jirka nestačil sledovat , kam všichni kamarádi mizí. Ale udržoval si směr. Les občas probleskoval mezi kouřem. Ohlédl se na věž. Viděl velitele jak sleduje dalekohledem pohyb tanků. Chvílemi se však dalekohled stáčel níž. To určitě sledoval pěší rotu.

“Do prdele. Určitě to dobře zná. Sleduje, zda nezdrhneme, jako už zdrhali ti před náma. Není tu přece poprvé. To bude nejmíň čtrnáct dní basy nebo polní soud a věznice Sabinov” Jirka zakopl a zapadl do nějaké jámy. Už ho nebavilo běžet. Měl strach. Lehnul si na záda a zadíval se na nebe. Bylo temné. Bez hvězd. Tohle byl podvečerní útok. Tma se rychle mísila s výfukovými plyny. Chtěl se zdvihnout, ale najednou uslyšel hukot motoru. Dunění pásu. Hrklo v něm. Nad obličejem se mu objevila ocelová masa, plná padajícího bláta. Nalevo i napravo drtily kovové pásy zem. Hlína mu padala do obličeje.

“Doprdele.”,vykřiknul hrůzou. Bolest. Rozdrcené tělo. Smrt?! Konec?!

Pásy tanku však držely stopu mimo jámu. A pomalu se šinuly kupředu. Každá vteřina byla jako hodina. Máma. Táta. Sestry. Zdeněk. Vašek. Hořovice. Holky. Karel IV. Smrt vrací obrazy života. Smrt připomíná co spolu s ní za chvíli úplně ztratíš.Pásy tanku jej míjely. Všude voněla nafta.

Tank zmizel a na Jirkovi ležela hromada hlíny. Rozhrnul ten pohřební rov a otřel si písek z očí. Na nebi vyskočila první hvězda.

“Doprdele.”, řekl Jirka nahlas. Tohle slovo má na vojně tisíc a jeden významů. Není sprosté. Jenom správně vyjadřuje situace, do kterých se na vojně voják dostává. Dámy taková slova neříkají, protože nikdy nebyly na vojně. Nyní to slovo vyjádřilo skvostně to, že se Jirka podruhé narodil. Postavil se a pohlédl na věž. Důstojníci seděli a někdo jim tam roznášel pití. Jirka si uvědomil, proč je nástup vojska až zítra v poledne.

Otřepal ze sebe hlínu. Zadupal nohama. A pak zařval na celé údolí.: “Vojíne Vydróó… směr hospodáá… pochodééém vchod.”

Utíkal k lesu. Ani se nekryl. Neschovával. Proběhl lesem a dole asi tři kilometry uviděl světla vesnice.

Kluci už tam seděli. A smáli se mu. Byl jako když vylezou horníci ze šachty. Jak z ruského filmu o válce.

Na celou hospodu vykřikovali: „Jenom se podívejte, že je to pravda. Právě jsme vyhráli tankovou bitvu. Tenhle voják je náš průzkumník.”

Jirka hned pochopil a postavil se do pozoru. Otočil se směrem k desátníkovi a zařval:“ Vojín Vydra . Hlášení. Tanková armáda je rozbita na padrť a velící důstojníci to oslavují.”

“Hurá.”, zařvali kluci. Staří tátové si najednou vzpomněli na svoje bitvy: “Franto. Každýmu jednoho panáka.”

Hospoda se dostala do varu. Příběhy z první světové války. Příběhy ze druhé světové. Příběhy z dnešní armády. Tohle je vojenský večer. Tohle je večer carských důstojníků. Rum následoval rum. Pivo za pivem. Měřilo se na metry.

Když se kluci asi v deset přibližovali krokem opilců ke stanovému táboru, kde byli ubytovaní, najednou se narovnal desátník do výšky. Trochu se kymácel a prohlížel si kluky.

“Doprdele,”ozvalo se pověstné jednoduché vyjádření všech průšvihů světa. “Volové. Nemáme samopaly.”

Kluci si s opileckým překvapením prohlíželi záda.

Znamenalo to čtyři kilometry zpátky. Znamenalo to najít hospodského, který ještě spal. A pak zase čtyři kilometry lesem do tábora. Stihnuli akorát nástup celé armády. Nikdo nesledoval to, že nepřišli na nástup ze stanů, ale z lesa. Nikdo nekontroloval, proč se jim tak lesknou oči. Hlavně , že jsou všichni přítomni.

Důstojníci byli s noční bitvou spokojení.

Po vojně

 Po vojně jsem nastoupil na dráhu, jako údržbář mašiny. Topič. Jezdil jsem panem Zítou z Počáp. Jako topič a mechanik. Pan Zíta mě učil znát lokomotivu. Její údržbu, rychlosti, přenášení síly páry na kola, mazací systém. Jezdili jsme manipulák nebo dělali trať na Protivín. Manipulák byl někdy plný napětí. Tahali jsme vlečku v zákrutách v Jincích. Na trati jsou tam zákruty a ve tmě to vypadalo, jako když jedou do neznáma. S vlečkou jsme dojeli do továrny, kde byl v učení i pozdější Jugoslávský generál Tito. Zpátky jsme vezli lopaty, krumpáče. Krásná romantická cesta byla do Lochovických papíren kolem rybníčků. Na konci vlaku svítilo červené světélko. Občas se zdvihla ruka někoho z vlakové čety a baterka dělala ve mně kroužky. Tajemné zákoutí továren . Tma a světlo. Stíny lidí. Lidé bez tváří ve tmě a šeru. Hlasy unavených dělníků. Staré fabriky a staré časy. Když lokomotiva jen tak bez zábran vjížděla do továrny a odtud se odvážely plné vagóny věcí, měl jsem podivný pocit, že jsme zloději. Stejný jako jsem měl v Hoffmanově vile. Představoval jsem si nedávné původní majitele. Měl jsem pocit jako, když se znovu rozorávají meze čmelákům. Možná už to ale nebyla zlodějna, když odváželi práci dělnických rukou. Asi už mne táta něco naučil. Nic není černobílé. Ale já přece jenom pořád viděl ty traktory, které ruší staré zvyky a rozorávají staré meze

Jak se dá zvítězit nad takovým kolosem? Je vůbec možné ještě vrátit staré časy? Tyhle otázky mě napadaly. Skličovaly mne.

 Češi se přece umívali bránit. Učil jsem se to v dějepisu. Proč už nikdo nebojuje? Vedl jsem vnitřní boj. Protest a poctivá práce. Moje práce na dráze mě bavila. Zároveň byl ve mně ten člověk, co se nebojí skočit z vozíčku do hlušiny. Byl jsem na rozhraní. Neměl jsem komunismus rád. Miloval jsem hospodské řeči. Toužil jsem po spravedlivějším světě, o který ty chlapi prosili s každým dalším pivem.

Lokomotiva

Scenérie továren, krajiny, kterou projíždí parní vlak byly pastvou pro oči. Vytvářeli v mysli strojníka topiče obrazy.  Cesta s panem Zítou měla kouzlo. Pan Zíta měl romantickou povahu. Uměl se radovat.  Vždycky se těšil, až budou na kopci, který se jmenoval na Radosti. Nad Milínem.

“Hele, vole, čum na tu nádheru. Já bych jezdil páru i jenom kvůli týhle nádheře. „říkával.

 Potom už se nemuselo tolik přikládat. Vlak jel z kopce vlastní vahou. Jirka mohl pozorovat krajinu. Ta v něm vždy znovu a znovu probouzela touhu malovat. Těšil se, až jihočeské panorama znovu uvidí. A viděl je v jarní blůzičce, v letním oparu, v podzimním strakatém kabátě, i zahalenou do stříbrné lišky zimy. Viděl, jak příroda umí malovat lépe jak on. Viděl, že příroda je ta správná malířská akademie. Tušil, že život je ta správná jiskra pro zapálení ohýnku v malířově duši.

Pan Zíta z Počáp, strojvůdce, byl navíc bavitel a estrádník. Všichni se na něj v hospodě těšili. Pan Zíta byl Jirkovi náhradou za dědu Aloise, který se už stovky nedožil. I děda Alois byl bavič. Děda Alois byl světem protřelý a uměl vyprávět, jak na cestě do Lince prohrál koně a jak je zase vyhrál zpátky. Ale pana Zítu měl Jirka rád ještě z jednoho důvodu. Pan Zíta totiž rád maloval. Chodil do kroužku malování k akademickému malíři Židlíkovi. A tak se občas bavili v lokomotivě o malování. Bylo to zvláštní. Kolem čpěl kysličník uhličitý z dvířek kotle. Jiskry sršely z komína lokomotivy a všude padal popílek.. Když se bavili o umění, oba byli umounění. Jako by malovali uhlem. Pan Zíta tak připomínal místo Karla IV, místo pana herce Václava Vydry, Jirkovi jeho poslání být malířem a sochařem Křivoklátských lesů. Taky mu neupíral šikovnost. Často ho chválil. Říkával Jirkovi: “ Já jsem lepší na mašině, ale ty jsi lepší malíř než já.”

S tátou to nebylo tak jako s panem Zítou. Táta měl Jirku rád, chtěl pro Jirku to, co si myslel, že je dobré. Ale Jirka nyní potřeboval něco jiného. Táta neuměl Jirku pochválit. Jirka tehdy ještě nevěděl, že to umí málokterý táta. Všichni tátové cítí tu velkou odpovědnost vychovat potomka, a tak ztrácí smysl pro humor, pro pochvalu. Prostě je to velká odpovědnost. Kdežto být kolega v práci není žádná odpovědnost. Jirka se tedy k panu Zítovi upnul. Pan Zíta to cítil, a tak přijal úlohu orla, který učí létat mládě. Byl učitelem života místo táty. Doma je málokdo prorokem.

Učil ho milovat lokomotivu. “Lokomotiva musí dostat svý. Jako ženská. Kotel musíš založit do rohů. V předu ho nech volný. Lokomotiva musí dýchat. Pak je spokojená.”

Ukazoval mu jak nastavit šoupátka, aby se topič nenadřel… Uměl ji vyložit, jak se říkávalo mezi strojvůdci parních lokomotiv. Ten jeho stroj opravdu dělal to správný čučučuču. Pára byla akorát. Měla plynulý běh. Když to některý strojvůdce neuměl, tak se za chvíli musela měnit ložiska a články. Když strojvůdce a topič trojník nedbali o údržbu mašiny, zanedlouho to poznali zámečníci na dílně. Jedno ložisko za druhým odcházelo. Článek za článkem- řeztězení

Učil ho na “ušaté” T 464….. To číslo znamená kolik vody má obsah, kolik náprav, že má zpřažené osy. Parní lokomotiva, to je kus starých časů. Kus poezie. Připomínka toho, že železničář se státní penzí byl pán, že to byl fešák jako důstojníci armády, připomínala rakousko uhersko. Parní lokomotiva je umělecké dílo. Kdo ji ještě pamatuje , tak to potvrdí. Rozdíl mezi parní lokomotivou a moderní technikou ,je jako rozdíl mezi krásným renesančním domem a strohou architekturou paneláku.

 Byl to nádherný pocit, když poprvé vlezl do lokomotivy jako její součást. Když nejel vlakem jako pasažér, ale jako topič. Na něm záviselo, zda cestující dojedou. Prostě on, Pan Zíta a lokomotiva zvaná “Ušatá”

Byl to nádherný pocit, když roztopil pod kotlem. Když založil do rohů. Když uhlí chrastilo na lopatě. Když se vždycky zdvihnul obláček mouru. Jezdili v tu dobu na polský grízek. To nebylo uhlí, to byla atomová energie. Antracit. Mašina jenom řvala silou. Když otevřel dvířka a vyšlehl žár ohně. Když pan Zíta nastavoval šoupata. Ladil lokomotivu jako se ladí violoncello. Až začala pára dělat: ču….ču….ču. A když znovu povytáhnul šoupě. Pára začala dělat : ču…ču,ču,ču,ču…..ču…ču. A pak zapískal. A to písknutí projelo nádražím jako vítězný pokřik indiánského kmene. A panu Zítovi blesklo v očích. A mašina udělala : ču…ču…ču,ču,ču,ču,ču,ču,ču. A už to dělalo jenom pravidelně ču,ču,ču,ču. A když se odbrzdilo. Lokomotivou to cuklo. Pak výpravčí zatáhnul za páku a rameno semaforu udělalo vzpažit. A oba, Pan Zíta z jednoho okna a Jirka z druhého, vykoukli ven a zkontrolovali vlak dozadu. Lokomotiva zabrala. Chvilku brousila, brala naprázdno, ale pak se chytla, vagóny sebou cukly, a obrovská síla je začala táhnout vpřed. Ču,ču,ču,ču. To byla píseň. Čuču,ču,ču,ču,ču.To byla báseň.Ču,ču,ču,ču,ču,ču.Poezie klukovského srdce. Někdy ho pan Zíta nechal před holkami dělat strojvůdce. A holky si mysleli, že je opravdu strojvůdce, protože Jirka všude nosil kravatu. I do montérek. A holek v Písku z Jitexu bylo víc jak kluků. Měli žádostivé oči.V tu chvíli miloval všechno. Lokomotivu.Pana Zítu. Miloval i tátu , který ho dal učit černému řemeslu. I mámu. I to uhlí. Kouř a saze. Neznělo už halali Karla IV. To byla píseň dvacátého století. To byl jazz černochů. To bylo poválečné blues.

 Láska k lokomotivě

Tak jako zpočátku jsem neměl černé řemeslo rád, tak jsem si najednou zamiloval lokomotivu, koleje, nádraží, dálky, okénko jímž jsem pozoroval trať. Najednou jsem  chápal i otce,který celý život dělal u dráhy. V tu dobu jsem si otce o trochu víc vážil. Došel jsem  k rozhodnutí, že se přihlásím na kurz  strojvedoucích. Že podpořím budování nové republiky. Byla velká potřeba odborníků  a tak se škola dala udělat večerně. Co se nenaučíš ve škole naučí tě mašinfírové v praxi. Pan Zíta mne  zaučoval i tehdy když jsem  v roce 1957 dostal z večerní školy osvědčení k obsluze parních strojů. Dál jsem dělal topiče, abych se doučil v praxi to co nemůže večerní škola v tak krátkém čase naučit .

Pan Zíta mne však začal učit i jiné věci a táta ho proto neměl rád. Dneska už to také víc chápu nežli tehdy. Pan Zíta mi ukázal život socialistického dělníka z jiné stránky. A znovu jsem slyšel nadávání dělníků. Znovu jsem slyšel v hospodách o nespravedlnosti nové vlády, o protekci, o korupci, o nespravedlnosti, o patolízalech strany. Znovu jsem viděl rozorané meze a čmeláka , který neví kam zmizel jeho vstupní otvor.                                   

Tobogán ke dnu
Pan Zíta měl hodnou ženu a výbornou kuchařku. Z jeho kastrůlků na oběd to vždy kouzelně vonělo. Přesto občas zatoužil být zase svobodným. Když byl daleko od domova pociťoval tu volnost a občas byl své ženě nevěrný. Ne srdcem, ale tělem. Byl zkušený lovec ženské duše. Uměl se s nimi dorozumívat pohledy. Jirku si vzal k sobě do učení.

Jednou mu řekl :” Sežeň si pořádný lakýrky a oblek a vezmi si to na ramínku do mašiny. Zítra máme Babiny.” Nebo řekl zítra jedem čtrnáctsedmičku. Což bylo číslo toho samého vlaku.Babiny jsou dnes Horažďovické předměstí. Tam trávili tři dny. Mít Babiny znamenalo mnoho věcí. Jednak věděl, že to je šichta na tři dny. Babiňák byl dlouhý vlak, který byl vypravený z Prahy ze Smíchova v pátek ve 14,00. Museli ho přistavit ráno v šest hodin ze Zdic do Prahy. A pak s ním jeli z Prahy až do Babin. A tam počkali do neděle odpoledne a zase ho odvezli do Prahy na Smíchov a pak zpátky do Zdic. Byl to vlastně smutný i veselý vlak. Smutný v tom, že lidé na jihu neměli práci. A tak v padesátých letech utíkali za Prací do Prahy. Byly celý týden v Praze odloučení od rodin a pak v pátek jeli zpátky domů. Veselý byl ten návrat. Jirka v tom viděl poslání vézt ty lidičky k jejich rodinám.

V pátek měli dlouhou šichtu. Jeli až do Strakonic. Zpátky přijeli až v neděli navečer. V sobotu večer měli volno. Jirka se na “Babiňák” těšil. Protože dělali s panem Zítou na turnus, věděl celý rok dopředu, kdy to bude. Jedenkrát měsíčně to vyšlo na ně. Mašinu museli sice přes sobotu udržet aby nevychladla, vzít jí na holendr pro vodu, na kanál udělat oheň, vyhodit strusku a založit tak aby celou sobotu nevyhasla. Ale pak měli volno.

Převlékli se do šatů. Na mašině měli plechovou skříňku, kde měli šaty zabalené do igelitových pytlů, aby se na ně nedostal mour. Výpravčí už věděl o co jde, tak jenom zabručel: “ Zíto, nezapomeň ráno přistavit mašinu.”

Pan Zíta se usmál a řekl:” Mám nejlepšího topiče na trati a plácnul Jirku po zádech.”

Peněz měli dost. Když měl  pan Zíta náladu chlubil se Jirkou v hospodě. Na půl sálu nahlas: “ Tenhle kluk, je známej malíř. Umí každýho nakreslit. Umí to líp, jak já.” Jirka se brzy přizpůsobil a naučil se také bavit hospodu. Jeden chlápek, kterého maloval mnu podnapile říkal : “ Heleďse nekresli mne plešatého. Já byl vždycky kudrnatý.” A Jirka bavič, řekl:” Dej metr piv a budeš zase kudrnatej.” Tohle malování mělo ještě jednu výhodu. Celá hospoda se tím sjednotila v jedno téma. Začali se bavit o tom, který se nechal kreslit. Tak Jirka slyšel mnoho životních příběhů.  

Také nádražní holky, které vysedávali po hospodách po něm vrhaly žhavé pohledy. Holky hledaly někoho výjimečného. Ale vítězství to vždycky nebylo. Ono se to musí umět. Musí se ta ženská dušička umět správně založit. Je to stejné umění jako roztopit lokomotivu. To chce chvíli štelovat ventily. Umět v pravý čas pustit páru. Umět odlehčit tlaku.Ale láska z toho nebyla. Spíš vůči ženám zdrsněl. Přestal mít iluze. Rána byla někdy kalná. Pan Zíta vyspával a Jirka musel k mašině. Vyhrabat popel , založit oheň. Roztopit mašinu. Někdy jí i přistavit. Dělal to sám bez strojvedoucího. Bylo mu osmnáct a měl dost sil. Výpravčí dělal, že to nevidí.

Táta neměl kvůli těm zábavám pana Zítu rád, těšil se až Jirka dodělá školu a bude jezdit samostatně.

Vlaky

Některé dny ráno jezdili do Protivína.Za dvě hodiny zpátky. Pan Zíta měl zvyk jít se natáhnout do motoráku na první koleji. Ten začnou v 10,00 posunovat, a to je akorát se vzbudit, přelézt na tendr a jet zpátky do Zdic. Jirka měl mezitím mnoho úkolů. Připravit mašinu. Na holendru natočit vodu. Uměl to udělat sám, ačkoliv to správně měli dělat dva. Prostě si ho uměl nadhodit. Pak zajet na kanál vymést popel, upravit oheň, přivřít klapky komína tak, aby to táhlo jenom málo, ale aby oheň byl připravený. Pak mohl jít na pivo. Potom měl nechat natočit plechové tupláky piva na cestu zpět. To až na konci, aby mělo ještě pěnu. Pro pana Zítu.

Jirka seděl v Protivínské nádražní restauraci rád. Na stěně tam byla nakreslená lokomotiva, Chlapy ho už znaly, a tak se nebáli vyprávět mnoho historek. Kritizovali i státní zřízení.

Ten den udělal svá tři piva, nechal natočit tupláky. Peněz neměl moc, tak dostal na sekyru do pozítří. Až zase přivezou hytlák. Měl už práva pravidelného hosta. Měl už důvěru, ačkoliv byl ještě kluk. Vyšel slavnostně ven na peron a kouknul tam, kde stála jejich mašina. Jenže ona tam nebyla ! Cuklo to s ním. Srdce se na chvilku jakoby zastavilo. Hlava mu začala hučet napětím.

“Co je to za blbost”, zařval  v duchu a rozhlédnul se po nádraží. Najednou uviděl, jak jejich mašina , samotinká , bez strojvůdce ,se pomalu šine tam kde je plzeňské zhlaví.

“Co je to za blbost?! Vždyť máme odjezd až za hodinu!”

Pak se z nádražního rozhlasu ozvalo, že od Budějovic přijede na druhou kolej rychlík do Plzně.

Pomalu mu to docházelo. Rychlík. Brzda. Srážka. Mrazilo ho. Za pár vteřin nastane skutečný masakr.

“Jsou tam lidi, “ vykřiknul. Pár cestujících na peronu se na něj otočili. Koukli na něj opovržlivě. Takový mladíček a už chodí na pivo.

Mašina se pomalu sunula směrem k místu, kde měl jet rychlík.

Vyrazil k motoráku, za pane Zítou. Výpravčí zrovna vyšel ze dveří a málem zakopnul o tupláky s pivem, které tam Jirka postavil.

“Kterej vůl,” řekl výpravčí. Jirky si ale, nevšimnul. Ten už byl v motoráku.

“Pane Zíta, průser,”strkal Jirka do spícího Zíty.

“Ujela mašina…. Rychlík! Jede tam rychlík!,”vyrazil ze sebe Jirka udýchaně.

Pan Zíta byl chápavý. Tohle je určitě něco velkého. Jirka by nebyl tak vyděšený. Vyskočil z motoráku. A pak to uviděl. Tendr stál kousek od vyhybky a do nádraží vjížděl vlak.

Pan Zíta ztuhnul. “To je v prdeli., “ zaklel. Náhle se vítězně narovnal. Rychlík projel nádražím. Výpravčí salutoval. Nice se nestalo.

 Mašina jako zázrakem stála před vyhybkou. Ze schůdků lokomotivy slézal popisovač vagónů Procházka. A rozhazoval ruce.

Zíta zavětřil. Uviděl, jak výpravčí pátravě sleduje co se děje na konci nádraží. Bylo mu jasné, že lokomotiva tam nemá co dělat. Za chvíli se určitě vydá k motoráku a půjde se podívat, jestli pan Zíta spí, nebo co se to děje za změny v obvyklém rituálu nádražního harmonogramu.

“Vole, musíme lhát, až tomu budeme sami věřit,” řekl důležitě pan Zíta Jirkovi. Očima se podíval na Jirku tak, jako by ho zavazoval životem nebo smrtí.

“Mazal jsi ložiska. Dal jsem ti to za úkol! Rozumíš tomu?! Nevšimnul sis , že jsi dojel tak daleko. A teď zmiz. Vyřídím to s výpravčím…  Musíme lhát až tomu sami uvěříme.”

Poslední slova zněla Jirkovi v uších. Prolezl mezi vagóny na čtvrtou kolej a krytý nákladním vlakem doběhl až k lokomotivě. Tam tupě stál a zíral za ujíždějícím rychlíkem popisovač vagónů Procházka.

Když uviděl Jirku, zařval: “Vole, kde jste?! Dyť to mohl bejt smrťák!Volám na tebe , že jede rychlík, vlezu do mašiny a vy nikde.”

Jirka se na něj vděčně podíval a řekl: “Díky, máš  to u nás.”

“Vole, jde sem přednosta, “ ukázal pan Procházka

Jirka se na Procházku podíval a dle instrukcí pana Zíty, řekl: “ Mazal jsem ložiska a nevšimnul jsem si , že to ujelo takový kus.Chápeš to?”

Pan Procházka chtěl něco říct, ale pak zakroutil hlavou. Otočil jen hlavu přes rameno a syknul:” S tímhle nechci nic mít.”

Přednosta, výpravčí, pan Zíta přišli mlčky. Přednosta vylezl na mašinu, rozhlédnul se a pak slezl dolů.

Podíval se na Jirku: “Tak povídej, mladej.”

Pan Zíta chtěl něco říct za něj, ale přednosta se na něj obořil.: “Vy mlčte Zíto.” To, že Zítovi netykal už něco naznačovalo.

Jirka se nadechl. Podíval se na pana Zítu. Ten jenom nazdvihnul obočí, aby jej povzbudil. Bylo však vidět, že si není vůbec jistý,jak to všechno dopadne. Byl to velký malér. Rychlík se mohl srazit s lokomotivou. Mohlo být mnoho mrtvých a zraněných. To fakt není legrace.

“Mazal jsem kola pane přednosto…  Já, já jsem si nevšimnul, že už jsem tak daleko..”

Přednosta se mračil. Výpravčí měl sklopenou hlavu. Všichni dobře věděli, jak to bylo. Že ta lokomotiva byla špatně zabržděná. Tušili, že asi do ní strčili při posunu vagónem. Kdyby byla dobře zajištěná, tak by se nerozjela. Navíc všichni věděli, že Pan Zíta chodí za manželkou přednosty. Ví to také on? Bude se mstít?

Všechno záleželo na tom, zda přednosta přijme tu lež nebo ne. O záletech své ženy naštěstí nic nevěděl.V duchu promýšlel celou situaci. Když to vezme z druhého konce tak se nakonec nic nestalo. Ale mohlo se stát. Nechat to být, to nejde. Vidělo to moc lidí. Ohlédnul se na peron. Stálo tam spoustu zvědavců, kteří průšvih pochopili. Na druhou stranu se ale nic nestalo.

Napětí rostlo. Dlouho bylo ticho.

Přednosta nakonec vynesl verdikt: “ Podám hlášení, že jste při mazání kol nedbali na předpisy.”

To bylo šalomounské řešení. Bude kárná komise. Možná i soud. Ale ne kvůli tomu, že opustili mašinu a někde chrápali a byli na pivu. Z toho kouká jenom nějaká pokuta, ale ne kriminál.

Cestou zpět to ve vlaku moc nerozebírali. Pan Zíta jenom řekl:” To, co jsme se domluvili, musíš říkat i na té komisi. Říkej to tak, aby tomu věřili.”

Komise rozhodla řešit záležitost pokutou. Tři sta korun.

V kapse měli zážitek plný napětí, plný lidské náhody, plný českých povah. Z toho by se dala napsat báseň, nakreslit obraz. Ne realistickou lokomotivu. Ne surrealistické stříkance krve z lidských zbytků zničeného rychlíku. To ne.  Ale pára nad řekou, která halí pravé příčiny lidských osudů. Pára, která tam byla za Karla IV i v dobách parních lokomotiv. Odraz příběhu ve vodní hladině, který bude připomínat všechny náhody a štěstí v každém lidském životě. V korunách stromů bude nepřístupný otec, který chce mít všechno tak správně akorát podle sebe, pan Zíta, který je nevěrný manželce , kterou přitom miluje, budou tam ty příběhy otřelých nádražáků v Protivínské restauraci, kteří u piva zdrbou havárie vlaků, nedostatky vlády, protivné manželky, které vyžadují lásku ve chvílích, kdy chlap chce být jenom chlap, budou tam také ta drobná vítězství v mariáši, stůl plný třpytivých desetníků, listí bude z vítězných vtipů dne i sranda na záchodě. To všechno musí být ve svěží modři osmnácti let, všechno musí halit teplé barvy mládí, kterému je jedno co je, co bude, které se jen trápí citovým nedostatkem a tím, že už není dítě, ale ještě není starý mazák. Bude tam nešťastná nepochopená máma, bude tam skála na Svaté i moře snů. To všechno musí být v obraze zahrnuto. Protože obrazy nebude malovat akademický malíř, ale topič, strojvůdce, protože obraz bude malovat život.

Konec?

Již nebylo potřeba Karla IV k tomu aby mne probouzel k vnímání života. Už jsem tolik nesnil ve větvích stromů. Stál jsem na pevné zemi, mezi lidmi a lidičkami všedního života. A to co se dělo kolem, mne tvořit. začal znovu tvořit..Životní příběhy. Kolorit padesátých a šedesátých let. Vzpomínám na slova babičky, která chodívala do Hudlic do kostelíka:” Posílej svůj chléb po vodě, neboť po mnoha dnech jej najdeš.” Cítil, jsem že se ve mně buduje něco co bude základem mého  výtvarného díla. Zároveň jsem cítil, že mi to nejde.Šáhnul jsem po umění a ono odskočilo o kus dál. Šáhnul jsem znovu a ono zase uhnulo. Mezi sebou se praly pošetilost mládí s touhou tvořit…                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     

 strojvůdce                                          

Konečně jsem se stal strojvůdcem . Jiří Vydra strojvůdce! Znělo to hrdě, když mi přidělili první mašinu. Dostal jsem  posun v Příbrami a ve Zdicích. Měl jsem svého topiče, měl jsem velkou odpovědnost. Táta na mně byl hrdý. Byl rád , že už nejsem se Zítou.Pozoroval mne , když  jsem posunoval ve Zdicích. Stál na zápraží dílny hrdý a spokojený. To není jako být pořád zavřený v depu. Jeho kluk řídí vlak. Nevěděl a nebo už nechtěl vědět, že si i nadále beru do vlaku ramínko a na něm oblek. Že v tašce mám naleštěný polobotky. Pan Zíta byl dobrý učitel.A já žil dál tak jak táta nechtěl.

 Cikánka

Poznal jsem jí v hospodě. Měla krásná velká prsa. Byla jako sto ještěrek najednou. Pořád se smála a koulela očima. A tak k ní Jirka v noci vlezl. Mladistvá vášeń. Oheň. Byla to smršť. Pak najednou do pokoje vtrhnul její táta se sekerou a hrozně řval. Kluk popadl, co bylo po ruce a vyskočil z okna. Asi to nikdo nečekal, protože to bylo první patro. Pěkně si natloukl, ale dokázal ještě přelézt vrata a ukrýt se ve tmě. Měl fyzičku.V baráku bylo ticho a po chvilce se na dvorku rozsvítilo a někdo koukal škvírou dveří. Pak už bylo jenom ticho. Odbelhal se domů a bylo mu zle. Něco měl s páteří. Celou noc nespal. Ráno přišel předseda družstva a něco tátovi říkal. Táta ukázal na dílnu: “ Už dlouho spí tady. Nevím, co v noci dělá. Přestalo mě to zajímat.” Do práce Jirka nešel, měl šejdr, ale musel na výbor. Tam soudruzi, tentokrát asi po právu pořád něco hučeli: “Chlastáš . Mrouskáš se po nocích. Jsou na tebe stížnosti. Nemáš socialistickou morálku. Takhle jsme si nepředstavovali, že budeš jednat, když jsme ti dovolili večerní školu. Nebudeš moct dělat strojvůdce. Ochlastové nemůžou vozit lidi.”

Jednou každý balónek z pouti splaskne nebo uletí. Nebo praskne. V roce 1964 jsem  skončil u dráhy. To už mi nestačily tři piva denně. Do každé nohy se mi jich vešlo několik. Propadal jsem se tobogánem pití na slepou kolej. Koupil jsem sis motorku a toulal se po horách. Léčil jsem si komplex, že už neřídím lokomotivu. Pak se jsem vrátil k Černému řemeslu. V ČKD pár piv navíc v tom horku nevadí. Zkusil jsem se přihlásit na vysokotlaké kotle. Opravovat, zaběhávat nové kotle. Kotel na lokomotivě byl mým dobrým učitelem. Pan Zíta a jeho umění naladit šoupátka, byl pro mě veliký vzor. Prostě každý kotel potřebuje svý. To svý čučučučuču . Uměl jsem to. Šlo mi to nějak intuitivně. Za nějaký čas mě vyslali do východoslovenských železáren jako odborníka. Provozního komisaře vysokotlakých kotlů. Všude znělo to správný čučučučuču. Všude mne provázela tahle hudba, hudba,  kterou uměl hrát pan Zíta.

po tobogánu se jezdí elegantně

 Jednou přišel do železáren. Najížděl se vysokotlaký kotel. “Nefunguje to, „řekl mistr., „Už jsme zkoušeli všechno.”

Jirka pokrčil rameny. “Spusťte ho, „řekl suše Jirka. Podívali se na něj shovívavě. Když pak dlouho stál a nic neděla, nic nešteloval, začali se ušklíbat. Jirka po nich blýsknul očima. Měl v sobě Spousty energie. A několik piv. Usměv jim zamrznul na tvářích.

“Vypněte to všechno, „řekl Jirka.

“Nehaj to, keď to neznač,”řekl naštvaně mistr.

Jirka se na něj podíval a suše, řekl: “ máte zavřený šoupátka na zpětným tahu.”

“”Pozri,”řeklo mistr a ukázal na táhla, sú otvorené.”

“Lůva jsou zavřený, “ řekl Jirka rozhodným hlasem.

Mistr zakroutil hlavou.

Jirka oblezl všechny roury a u dvou zandal lanka na klapky. Byla vypadlá. Klapky byly zavřený. Bralo to falešný vzduch. Luft šel zpátky. To pro něj bylo vítězství. Když to o lůvech říkal, nebyl si jistý. Na druhou stranu ten zvuk kotle se zavřenýma zpětnýma klapkama znal z parní lokomotivy. Věděl, jaký má zvuk pára, když jsou přivřený klapky.

Vrátil se dopředu ke kotli a suše řekl: “Spusťte kotel.”

Kotel běžel jako hodinky. V tu chvíli byl bohem vysokotlakých kotlů. Chlapi uctivě kývaly hlavou.

Zaslechl však jak jeden z nich řekl: “Pije jak duha, ale s kotlama umí narábat.”

Byl z toho celý den zaražený.

Otroctví

 Znovu jsem si uvědomil svoji slabost. Svoje otrocké řetězy. Vůbec jsem nebyl bůh, ale jen otrok. Otrok alkoholu.

Byl jsem stále svobodný. Byl jsem i soudný. Nechtěl jsem se ženit, dokud budu ženatý s alkoholem. Chlap nemůže být ženatý se dvěma. Nechtěl jsem být špatný manžel, když jsem byl výkonný alkoholik. S postupem let ve mně, sílilo feudální myšlení. Karel IV se vracel v podobě svalů. V podobě rvaček za spravedlnost. V podobě vzteku, když nespravedlnost vítězila. S postupem věku mi docházeli všechny souvislosti. To, že jsem ze slavného rodu. To, že jsem jen vyvrhel. Že jsem jen hospodský hrdina. Neměl jsem rád komunismus, stejně jako jsem neměl rád v dějinách selské bouře. Miloval jsem feudální řád. Miloval jsem Karla IV. Začínající renesanci v Čechách. Četl jsem o něm knížky. Vyprávěl jsem chlapům, jak se žilo ve středověku. Kreslil jsem jim na pivní tácky, jak vypadal Karel IV. Tehdy herec – Václav Vydra – hrál Karla IV spolu s Danou Medřickou na Karlštejně. Bylo to nádherné představení. To představení mne  tak nadchlo, že jsem jej viděl několikrát. Inspirovalo mne. Karel IV se znovu začal připomínat v mém srdci. Začal jsem znovu malovat. Začal jsem fotografovat. Honil jsem se za momentkami krajiny. Fotky zvířat. Miloval jsem zachytit koně na loukách. Sehnal jsem si kolo a snažil se ze sebe dostat alkohol. Jezdil jsem jako vítr. Dlouhé trasy lesy. Na hrady. Přespával jsem v lese. Ve stodolách. Miloval jsem vysoké dlouhé trámy, které se klenuly nad stohy slámy. Staré stoleté trámy. Byly jako jistota. Jako když matka ví, že je matkou a nemusí přitom ani k doktoru. Miloval jsem chmel. Miloval jsem chmelové brigády. Sházelo se tam spoustu tuláků, jako jsem byl já. Vyvrhelové společnosti. Dělal jsem rekordy v pivu i ve sběru chmelu. Měl jsem rekordy v jízdě na kole. Toužil jsem vítězit. Toužil jsem po chvále od druhých. Ale uvnitř jsem byl zdrcený ze své slabosti. Přičichnul jsem ke svobodě. V komunismu se tomu však říkalo příživnictví. Tehdy byla pracovní povinnost. Kdo nepracoval každý den, byl silně podezřelý. Takovému se snažili vždy přišít nějaký hřích. Střídal jsem zaměstnání jedno za druhým. Někde jsem vydržel devět dní. Jinde i padesát. Pak přišla ještě jedna etapa. Ta poslední před tím, než vzniknul malíř a sochař Jiří Vydra. Na jedné hornické zábavě jsem při rvačce praštil někoho lahví po hlavě. Začala se o mně zajímat veřejná bezpečnost a já před ní začal unikat                                                                                                                                                                                                                                    

1969

Na Václavském náměstí už byly zase obrněné vozy. Tlak vody hnal demonstranty dolů Na Příkopy. Jirka vzal do ruky dlažební kostku a hodil jí na obrněný vůz. Vodní proud mu okamžitě podrazil nohy. Vymrštil se však a skočil do pasáže. Všechno se natáčelo kamerami. Pak uviděl na Příkopech u dětského domu chlápka, který vše vášnivě fotil. Byl ověšený fotoaparáty. Dal se s ním do řeči. Byl to Švýcar a mluvil lámanou češtinou. Kolem zrovna přijížděli milicionáři. Dva mladí kluci před jejich auto hodili popelnici. Najednou se ozvala střelba. Nastal zmatek., všichni se snažili skrýt. Vše se odehrálo během jedné nebo dvou vteřin. Švýcar s foťáky ležel na zemi a z úst mu tekla krev. Před vteřinou ještě stál před Jirkou. Kdyby to bylo obráceně, koupil by to Jirka. Vlastně mu Švýcar zachránil život. Pak šlo vše naráz. Milice vše obklíčila. Přijeli okamžitě posily. Odněkud se objevila sanitka. Zmizel Švýcar, zmizely jeho foťáky.

Všude byl zmatek. Vláda, milice, strana si udrželi silným terorem své pozice. Jirka však stejně nelitoval, že neodjel ke strýci do Kanady. To mu radila máma: “Jirko odjeď. Tady to už nebude pro tebe. Víš, jaký jsi.”

“Moje místo je tady.”, tak se nedávno rozhodl. Ozval se v něm znovu rebel.

 “Táto ty čmeláci potřebujou meze. A zajíci už úplně vymizeli. A nikdo už nebojuje. A nikdo už nesvírá pěsti. „volalo jeho svědomí, když v rukou držel dlažební kostku.

Jenom peníze a chaty. Nové škodovky. Se Sovětským svazem… V Kněževsi kam odjel na svůj oblíbený chmelový turnaj s věrteli si pouštěl pusu na špacír o Václavském náměstí přesně tak dlouho, dokud pro něj nepřijela STB a neodvezli ho do Rakovníka.

“Jak se živíte, pane Vydra?, „ptali se, ale bylo vidět , že o něm ví všechno.

Když řekl, že se živí zpěvem, shovívavě se usmívali. Bylo jasné, že jde o Prahu a o jejich účast na demonstraci . Bylo jasné, že jde o Švýcara. O to, že o tom všude vypráví, jak ho milicionáři zastřelili.

Jirka byl najednou klidný a něco si čáral na kraj papíru. Za chvíli se na papíru objevila prokurátorka i vyšetřovatel. Byli si podobní. Zatím si skicis nevšimli.

Najednou se vyšetřovatel zamyslel:” Znáte Bohouše Procházku z Vašírova?.”

Ano to je můj strýc, odešel z republiky,”řekl hrdě Jirka,”já tu zůstal, protože chci zpívat a kreslit tady.”

Vyšetřovatel zjihnul a naklonil se k Jirkovi: „Já ho znal, je to můj spolužák, měl jsem ho vždycky rád.”

Prokurátorka se podívala na to, co Jirka kreslí a pak řekla: „Umíte dobře kreslit. Potřebovali bychom takového, který by pár lidí, někde v hospodě nakreslil a pak nám ty obrázky přinesl.”

Jirka zakroutil rozhodně hlavou.

Prokurátorka očividně zchladla.

“Kdy jste se narodil?” Zeptala se stroze.

“18.10.1938,” odpověděl přesně Jirka.

Prokurátorka zase zjihla: “ Máte stejný datum narození jako já. Jsme úplně na den stejně staří.”

Vyšetřovatel využil příležitost a zeptal se:” Ptám se otevřeně? Rozbíjel jste něco na Václavském náměstí? Ničil jste auta?”

Jirka řekl rozhodně:” Mnoho věcí se mi nelíbí. A taky se mi nelíbí ničit něčí majetek. To mne už učil můj táta. Auta za to přece nemůžou. Můj táta mi vždycky říkal, že názor můžu mít jaký chci, ale práce je svatá. Nic jsem neničil. Jen jsem jenom pozoroval co se děje. Byl jsem na Václaváku v roce 1945. 1968 i v roce 1969. Nic víc.”

Byli docela přátelští. Asi jim šlo taky všechno krkem.

Sepsali protokol a propustili ho. Nebezpečí pro tentokrát pominulo. Než se věci vyřídily, přišla amnestie nového prezidenta státu. “Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme!”, zpíval v hospodě po pár pivech.

“Volové, vždyť my jsme přece husiti a ne strašpytlové.”

na dně

Na Olšanských hřbitovech dopoledne

 “Kopej to přesně podle šablony. Kdybys něco našel tak to dej stranou. Někdy se to dá střelit,” řekl hrobník,” Až to budeš mít hotový, dostaneš dvě stovky.”

Ten zvláštní pocit kopat hrob by si měl zažít každý. To je něco jiného než kopat základy pro barák. Navíc můžeš narazit na nějakou kost, nebo lebku. Pověstné být či nebýt na tebe volá od každého hrobu. Na olšanských hřbitovech to však je také o českém národu. Spí tu slavní lidé národa českého….

Je tu někde schovaný hrob Palacha.

Dělat v železárnách znamená pít pro žízeň. Česat chmel znamená pít pivo pro oslavu. Dělat hrobníka znamená pít proti splínu. Černý mnich a černá duše. Splín s barvami fialové smrti. Vybělená kost. Děda Alois už jsou jenom kosti. Babička už je jenom mrtvé tělo. Karel IV se už nezjevuje. Kopat hrob to není jako kopat základy domu. Kopat hrob je rozjímání s krumpáčem.

Když dostal dvě stovky na ruku, tázavě se podíval po ostatních hrobnících.

“Vole nemůžeme jenom pořád chlastat”, řekl jeden z nich naštvaně.

” Myslel jsem, že půjdeme jenom na Václavák na buřta a v Koruně si pak dáme jedno na spláchnutí.”, řekl Jirka a tvářil se nevině jako andělé na hrobech.

“To je vůl,” řekl vrchní hrobník. A všem bylo jasné, že se bude pokračovat ve včerejším tahu, který přerušilo jenom pár děr pro mrtvé. Když řekl hrobník o někom, že je vůl, znamenalo to, že má pravdu a že bude po jeho. Ostatní museli držet partu.

Václavák

Buřty na Václaváku byly dělaný dlouho na stejném oleji a plechy byly zašlé od předešlých buřtů. Tahle typická vůně, se stávala pro mnohé drogou. Když se řeklo buřt na Václaváku, seběhly se sliny z celého těla a dělaly takovou revoluci, že to bylo asi jako závislost na drogách. Všem už se sbíhali sliny. Hlavy zapomněla na hroby, na marnost života. Vzhůru do věčných lovišť.

Pivo v koruně bylo laciné.

“Ještě jedno do další nohy, “ prohlásil Jirka.

 “To znáte?”, zeptal se nějakého chlápka vedle něj u pultu. “ Přijde mrtvej do krámu a říká…” Chlap vykulil oči a hrobníci se řezali smíchy. Dali si další pivo. Setmělo se.

“Kluci v pěti P se doděláme,” řekl rozjařený vrchní hrobník.

“Vzhůru do hrobu, “ zvolal Jirka, “Ať žije socialistický hřbitov.”

Dvě stě korun, bylo za chvíli v trapu.

Vrchní v pěti P se ptal, jestli si ještě něco dají. Jirka se zatvářil kysele. “Mám už jenom občanku. Jinak jsem švorc.”

Vrchní pokrčil rameny a odešel. Jirka šel na záchod. Když se vracel , přitočil se mu do cesty nějaký hranatý chlap. “Hele, něco bych pro tebe měl,” řekl a díval se sebejistě.

Jirka tušil podsvětí, ale nebál se.

“O co jde?” zeptal se odvážně.

“Dostaneš nějaký peníze, „řekl chlápek.

“Kolik?“, vystřelil Jirka.

“Stovku.”

“Co za to?”, zeptal se Jirka zvědavě.

“Tu tvoji občanku, kterou jsi nabízel vrchnímu.”

Jirka se zamyslel. Podíval se chlápkovi do očí. Byla v nich lhostejnost a jistota.

“Dvě stě. „řekl Jirka

Chlápek zavrtěl hlavou.

“Sto. „řekl s klidem.

“Stopaře. Jinak končím. „licitoval Jirka.

“Ukaž, jak vypadá, „nastrčil ruku chlápek.

Jirka ji nedal z ruky, ale obracel před ním listy. Na zadních stránkách bylo spousty razítek ze zaměstnání.

“Je to moc orazítkovaný”, řekl chlápek, „Jsi pěkný kvítko. To je mi sympatický. Hradčany a Žižku. Víc nedostaneš.”

Sto dvacet pět nebylo moc. Při nahlášení ztráty se platilo dvacet korun. Takže to je stejně jenom stovák.

Nakonec kývnul. Šlo to z ruky do ruky. Občanka do rukou chlápka. Stovka a dvaceti pětikoruna do rukou Jirky.

“Pane vrchní, ještě jednu lahev Bikavéru.” Zakřičel Jirka. Přebarvená blondýna vedle u stolu se na něj provokativně otočila.

“Pojď si sednout k nám, “ pozval jí Jirka.

Řeč se stočila na hroby, na Olšany. S hrobníkem se člověk každý den nesejde. Bavili se o hrobkách. Po chvíli žena rozvázala a prozradila že ví o prázdný hrobce. Stačí odsunout vrchní desku.

“Je to tam čistý a vybetonovaný”, prozradila Jirkovy šeptem, „Když to za mne dneska zatáhneš, řeknu ti kde to je. Může se ti to hodit.”

Zatáhl za ní útratu. Takové informace od podsvětí se vždycky jednou hodí. A zvláště hrobaři tam nebudou nápadný.

Pak došly peníze. Když vycházeli z baru Jirka zpíval. Ze stínu Václaváku se vynořili dvě postavy v modrém. “Veřejná bezpečnost! Vaše doklady”

Zajímal je hlavně zpívající Jirka.

“Občanku nemám. Asi jsem jí ztratil nebo propil, „Jirka se snažil o legraci. Nešlo to.

“Půjdete s námi. Ověříme si vás na stanici.”

 Ostatní hrobníci rádi zmizeli. Hrobníky nechávali většinou na pokoji. Razítko hřbitovů dělalo vždycky dojem. Každý se bál rozzlobit si hrobníka. I VB. Úcta k mrtvým a k olšanskému řemeslu.

“Tak povídejte”, ptal se sladce policista.

“Co mám povídat“, zeptal se Jirka.

“Vyprávějte všechno. Odkud jste, kde pracujete. Však vy víte.”

Něco řekl. Neřekl, že pracoval v Příbrami. Tam po něm možná pátrají. Ty rány lahví do hlavy mu asi nedarují. Nebo už pátrají celostátně? Nevěděl. Nebyl si jistý. Dali ho do cely předběžného šetření. Mříže za ním zapadly. VB jej zamknul.

 “Máš to zatím na dva dny“, řekl suše.

Útěk z vazby

Bylo asi dvě hodiny po půlnoci.

“Co když je vyhlášené celostátní pátrání? ”bál se Jirka. Řekl jim svoji adresu na ubytovnu. Přiznal, že rozvázal pracovní poměr v Mitasce. Neprozradil, že si přivydělává kopáním hrobů. Nechtěl kluky hrobařský shodit. Pak jim řekl adresu do Svaté. Táta bude asi řádit. Ale třeba to pomůže.

“Ale co když pátrají už celostátně? Tady nemůžu zůstat. To smrdí.” Jirka se rozhodl. Zaposlouchal se do ticha stanice. Příslušníci byli někde o patro níž. Zkusil zacloumat s mříží. Dělalo to moc velký rámus. Na pět minut si sednul a čekal. Nic. Ticho. Zkusil protáhnout mříží hlavu. Šlo to. Mříž byla nějaká rozviklaná. “Tak jako všechno v tomhle státě. ”napadlo ho. Zabral a snažil se protáhnout. Nešlo to. Pak ho napadlo sundat si kalhoty i košili. Znovu zabral. Tělo se dřelo o kov.

“Kdyby teď někdo z nich přišel, tak mě zbijou”, pomyslel si.

Chvíli se znovu zaposlouchal. Ticho. Naštěstí je ticho.

Konečně. Protáhnul se. Rozhlédl se. Poslouchal u dveří. Bylo tam ticho a tma. Potichu otevřel. Chodba a schody. Kouknul se dolů. Příslušníci seděli o patro níž a hráli karty. Dveře byly otevřené a stačil by jediný pohled na schodiště. Vše by bylo ztraceno.

Rozhodl se pro výstup po schodech nahoru. Okno na chodbě už nebylo zamřížované. Chvíli přemýšlel. Když otevře okno, vznikne průvan. To by byla chyba! Zkusil opatrně nějaké dveře. Byly otevřené a vedly na půdu. Asi nějaká chyba uklízečky. Protože za dveřmi byla košťata a kýble. Opatrně je překročil a zavřel dveře. Byly na háček. Pokud na něco nezapomněl, tak už nyní jej budou těžko hledat. Pocítil něco jako vítězství. V mysli se mu objevovali stateční rytíři, tak jak o nich snil v mládí. Sláva mu stoupla tak do hlavy, až zakopnul. Trochu to žuchlo. Rychle vystřízlivěl. Zkusil vylézt po žebříku ke komínu. Pak se soukal po lávce. Jenže dál to nešlo. Chlad noci mu projel celým tělem. Vrátil se a zkusil ještě jeden vikýř. Podařilo se mu dostat o hodně dál. Pod ním byla Krakovská ulice. Byla to však propast čtvrtého patra. Byl zklamaný. Vrátil se na půdu a pak potichu vyšel na chodbu. Bylo tam ticho. Příslušníci tam už nebyli.

“Hop nebo trop”,řekl si, „teď už je to stejně jedno.”

Obezřetně sestupoval po schodišti. V jedněch dveřích se svítilo. Bylo tam slyšet nějaké hlasy. Sundal si boty. A rychle jako kočka seběhl o patro níž. Tam byla vrátnice a seděl tam policista. Klížily se mu oči, ale nespal.”Dveře budou stejně zamčený”,napadlo Jirku., “Zkusím dvorek.” Seběhl ještě jedno rameno schodiště.

Byla to noc velkých náhod. Noc ve které bojoval.  Ocitnul se na dvorku. Jirka si dokonce vzpomněl na Babičku a kostel. “Třeba Bůh… ,”myšlenku však hned zavrhnul.

Stálo tam zaparkované auto. Všude tma. Jen malá lampa vrhala trochu světla. Jirka se držel raději ve stínu. Přisunul se k plotu.” Možná je tu nějaká kamera “,napadlo ho. Ještě více se přitisknul ke stěně. Přemýšlel o plotu. Byl asi tři metry vysoký. Rozběhl se a vyskočil. Držel se rukama za horní okraj. Ucítil, že je tam nějaké sklo. Říznul se . Tekla mu krev. Pustil se a snažil se dopadnout jako kočka na zem. Velký hluk to nezpůsobilo. Uklidnil se. Všude bylo zatím ticho. Nikde  se nesvítilo. Rozhlédl se po dvorku a uviděl nějakou bedýnku. Byla dřevěná. To bude ten správný odrazový můstek. Teď a nebo nikdy. Už se nedržel ve stínu. Doběhl pro bedýnku. Nebyla těžká. Dal jí kousek ode zdi. Pak se kousej vrátil a rozběhnul se znovu proti zdi. Odraz. Skok. Tentokrát se dostal na zídku až po ramena. Zabral a vyšvihnul nohu. Cítil jak jej sklo všude drásá. Nedbal na to. Než se překulil rozhlédl se.  Byl to nějaký jiný dvorek. Opatrně se sunul dolů a pak se spustil. Dopadl vedle popelnic. Trochu o sebe uhodily. Všude bylo ticho. Policista ve vrátnici asi už úplně zvadnul do polohy spát.Došel ke dveřím a vešel do domu. Hlavní vchod byl na konci chodby a byl zamčený. Utíral si ruce do kapesníku. Cítil krev.

Pak se rozsvítilo světlo. V první chvíli chtěl skočit zpátky na dvorek, ale pak si to rozmyslel.

“Klid Jirko. Klid!”

Ruku co krvácela si strčil do kapsy omotanou kapesníkem. Pán a paní. Oba se silně zarazili. Snažil se je uklidnit. Byl už skoro střízlivý. Noční dobrodružství jej přimělo nasadit všechny smysly.

“Jo to je dobře , že jdete.Byl jsem u kamaráda a je zamčeno. Nechtělo se mi už nahoru, když jsem vás uslyšel.”

Spíše ze strachu než ze soucitu mu otevřeli dveře. Poděkoval a lhostejně vyšel do ulice. Ruka už tolik nekrvácela. Neměl sice peníze, ale vydal se hned na Smíchovské nádraží. Vlezl do vlaku na Řevnice. Byla tam průvodčí co ho znala. Popovídal s ní, polaškoval jako dřív. Vysvětlil jí že byl na tahu. Dívala se na něj s porozuměním .Odpustila mu, že je špinavý.

 Křivoklátsko

Svítalo když se dostal k hradu Karlštejn. Tahle scenerie hradu a kopců okolo symbolizovala bezpečí. Karel IV byl nablízku. Znal tu kdejaký kout ze svých toulek na motorce. Hrad byl opravdu majestátní. Jako by zpoza hradeb slyšel mluvit svého strýce Václava Vydru. Ten jeho hluboký a vážný hlas. Sluníčko se vyhouplo už výš a na cestách se začali objevovat první lidé. Pěšky. Na kole. Mířili do svých zaměstnání. Jirka směřoval k Bořině.  Na chvíli si sednul na stráň pod strom a pozoroval scenérii měnících se barev. Trochu se uklidnil. Tady je už doma. Škoda, že řekl na polici svojí adresu do Svaté. Ale oni by si jí stejně našli. Na ubytovně jí mají zapsanou. Najednou mu bylo všechno líto. Ty lidi co šli do práce ho roztesknili.

 Přespával na hřbitově

Pak se zvednul a když uviděl starý hřbitov, vydal se podvědomě tam. Kdo jednou kopal hroby, už se mrtvých nebojí. Nejdřív nahlédnul přes plot, jestli nikdo na hřbitově není. Nějak intuitivně si začal prohlížet márnici. Byla otevřená a asi prázdná. Okno měla bez skla.

“Asi tam profukuje”, říkal si. Pak ho ale zaujalo, že na podlaze leží žebřík? Na co leží v márnici žebřík? Na hřbitově nikdo nebyl. Kdo by tam co dělal takhle brzy ráno. Přehoupl se přes zeď a opatrně procházel mezi hroby.

“Ty už žádný starosti nemají”říkal si v duchu. Nezáviděl jim. Jen to konstatoval. Žít v socialistické společnosti jako tulák k tomu je potřeba odvaha. Nebát se ani příslušníků, ani mrtvých a ani smrti.

Dveře vrátnice zavrzaly, když je otevíral. Podvědomě se rozhlédl a pak se vsoukal do místnosti. Podíval se na žebřík a všimnul si stop v podlaze. Od nich směrem vzhůru byl poklop na půdu. Přistavil žebřík a otevřel ho. Byla tam sláma a nějaké balíky. Vylezl nahoru. Bylo mu jasné, že tam nikdo nebude, když je žebřík dole.

Povysunul se ještě výš. V tom ho někdo popadl zezadu na bundu a držel pod krkem.

Leknutím mu podjely nohy a málem se oba zřítily z půdičky dolů. Pod tahem těla útočník povolil stisk a Jirkovi nohy se znovu zapřely do příček žebříku. Otočil hlavu směrem na půdu.

Jejich oči se setkali. Mlčeli a dlouho se pozorovali.

“Celou noc jsem nespal a potřebuju to”, řekl Jirka co nejklidněji.

“Odkud jdeš?”, zeptal se asi pětadvacetiletý mladý muž v trempském oblečení.

“Jedu z Prahy”

“To vidím, že nejdeš na vandr. Proto jsi divnej, když sem lezeš.”

“Nemám ani mloka a nepotřebuju, aby mne v tuhle chvíli někdo viděl. Některý lidi mne tu znají. Jsem ze Svaté u Zdic.”

Mladík jenom pokrčil rameny.

“Jak chceš, tak polez nahoru.”

“Kolik vás tu je?“, vyzvídal Jirka

“Po tom ti nic není. Vylez nahoru nebo zmiz”

“Nebuď tak prudkej. Tohle je veřejný místo. Musím to vědět protože kopu hroby”

“Ty kopeš hroby?”, divil se mladík

“Na Olšanech. Proto vím, že tady můžu bejt zrovna jako ty.”

“Pro mne za mne.”řekl otráveně mladík, “dělej si tu co chceš. Já se sbalím a mizím. Můžeš si tu i číst, když budeš chtít…Myslel jsem , že jsou to kluci a ne ty, jinak bych ten poklop zarýgloval.”

Fjúú. Pískl Jirka, když vylezl nahoru. Kde se tu vzaly ty knížky?!

“To nevím. Možná to víš líp než já.”,řekl mladík silně podezíravě,” Jsou úplně nový.”

Mladík si sbalil usárnu. Utáhnul pečlivě pásky. Dával si záležet Pak slezl dolů.

“Chceš tu nechat ten žebřík, nebo ho mám dát zpátky?”, zeptal se.

“Nechho jak je.”, přikázal Jirka.

Mladej jenom mávnul rukou a pak zavrzaly dveře od márnice a bylo slyšet kroky jak odchází.

“Ty knížky jsou tu teda dost divný”, přemýšlel Jirka a raději na ně ani nesahal.

Pak se prostě natáhnul a za chvíli spal. Probudil ho až chlad snášející se noci. Slezl dolů a šel se umýt ke hřbitovní pumpě. Voda divně páchla, ale cítil se už lépe. Učesal se rukou a vydal se do Mořinky do hospody. Dneska by tam mělo být posvícení. To jsou lidi povolnější.

Život tuláka

Vešel do sálu hospody a rozhlédnul se. Uviděli ho kluci z dráhy.

“Nazdar Jirko…Kde se tu bereš. Kde teď děláš?”

“Nikde. Jsem na volný noze a maluju”, lhal Jirka. Měl potřebu říct svůj životní sen.

“Vynáší to?”, zeptal se jeden.

“Nemám ani floka”, přiznal se Jirka.

Zkoumavě ho pozorovali.

“Bez peněz do hospody nelez”, pronesl jeden děda duchaplně.

“Když mi dáte na pivo tak vás namaluju, dědo”, řekl furiantsky Jirka.

Děda se zamyslel. A pak kývl. Tak jo.

Hospodský dodal papír a tužku. Jirkovi se třásla ruka, ale nakonec to pár tahy dokázal. Děda si byl podobný. Podal mu papír a děda si ho dlouho prohlížel.

Pak řekl: ”Namaloval jsi mne mladšího, než jsem, zasloužíš si piva dvě. Ale musíš mi to taky podepsat.

Za chvíli si řekl další návštěvník o portrét. Dali mu najíst a napít a on je bavil, až než se zavíralo.

“Jsi dobrej chlap, Jirko”, poplácal ho někdo po zádech. Jirku ta pochvala úplně roztesknila, že se mu chtělo brečet. Raději zmizel za stromy se vyčůrat a pak se nenápadně vytratil. Nikoho nenapadlo zeptat se u koho tady spí.

Žebřík v márnici byl na svém místě. Jirka se těšil do senové postýlky. V břiše měl teplíčko. V hlavě pár piv.” Krásnej je život tuláka.”, broukal si nějakou melodii. Když byl asi dva metry nad zemí najednou praskla příčka žebříku a Jirka se propadal do tmy na beton. Praštil se do zad a do hlavy. Probudil ho až chladný beton a průvan. Pokusil se pohnout, ale pocítil silnou bolest po celém těle. Hlavou mu letěly myšlenky. Najednou jako, když se rozsvítí, objevil se ve dveřích Karel IV. “Zapomněl jsi, že jsi malíř mých lesů? Jak to že tu ležíš jako bídný tulák? Zklamal jsi mě ?!”

Jirka zavřel oči. Když je otevřel Karel IV už tam nebyl. Stál tam mrtvý děda Alois. Byl skoro průhledný. Měl v ruce sekeru a napřahoval se nad Jirku, že sekne. ”Dědo”, zašeptal Jirka. Děda se zarazil a podíval se na Jirku: ”Ty nejsi polínko. Ty jsi ten zatrolený kluk. Ještě pořád lezeš po stromech?”

“Chodí jen po hospodách”, objevil se za dědou táta. “Je to vyvrhel”

“Důvěřuji ti”, objevil se najednou místo Otce strýc a herec Václav Vydra. Pak všichni naráz zmizeli. Zůstala jenom bolest v zádech a píchání v hlavě. Beton nesnesitelně studil a prochládal celé tělo. Jirka se pokoušel znovu hýbat. Nešlo to. Ale pak už trochu ano.

 To jsou konce

Postupně se  dával dohromady až se úplně postavil na nohy. Jak se dostal na půdu už nevěděl. Ale musel to být nadlidský výkon.

Ležel celý den. A pak celou noc. Trápil ho hlad a žízeň. Teprve až další den se odvážil hýbat tělem. Postupně jej rozcvičoval. Pak našel nějaké lano. Přehodil jej venku v noci přes větev dubu u hřbitova a pak se dokázal pověsit  za ramena na větev. Kosti se mu pomalu srovnávaly. Cítil hroznou bolest, ale kosti obratlů se vracely postupně na své místo. Ulevilo se mu. Šel se pomalu projít do lesa.

 Když se vracel zpátky uviděl u hřbitova auto! Byl to žigulík! To bývá policejní. Ty lidi co chodili po hřbitově nevypadali jako příbuzní mrtvých. Pořád něco hledali.

“Už jsou tady,” napadlo Jirku. To jsou tajný. Jirka se víc stáhnul do stínu stromů a pozoroval co se bude dít. Za chvíli začali chlapi vynášet z márnice balíky s knížkami.

“Bunda!”, uvědomil si Jirka, ”Nechal jsem tam bundu!…Jestli si to spojí se mnou a s těmi knížkami, tak po mně půjdou , jako psi.” Jirka už raději na nic nečekal a vydal se lesem směrem k Americe a ke svatému Jánu. Šel celou noc. Přes Hýskov a Nižbor až do Nového Jáchymova. Tam došel až k ránu. Vykoupal se v rybníku. Už to potřeboval. Ponožky mu doslova vyhnily na noze. Pak se přemístil do seníku v Karlově. Ten už důvěrně znal.

Hajný

Když dostal žízeň, přemístil se k Habrovému potoku. Tekla v něm pitná voda. Pak uviděl hajného na posedu. Zastavil se a čekal co bude. Viděl ho?!

Hajný se nehýbal, jenom vystrčil ruku z posedu a dvakrát zakýval, aby přišel k  posedu.

Hajného znal a on znal jej.

Přišel až k žebříku a dělal jakoby nic.

“Tak co střelil jsi něco?”

Hajný se na něj ani nepodíval a jenom zabručel:” Byli u vás příslušníci. Je po tobě vyhlášený pátrání. Někdo tě viděl na Mořince. Tak hledají tam. Prý si vykradl knihkupectví. A teď zmiz. Říkám ti to kvůli tvému tátovi, ne kvůli tobě. Vůbec jsem tě dneska neviděl.”

Jirka chtěl něco říct na svoji obranu, ale hajný se na něj ani nepodíval. Jako by tu Jirka nebyl.

Pomalu odcházel. Pak se rozhodl. Vzal to lesem, aby se vyhnul Hudlicím i Svaté a namířil si to do Zdic.

Kamarád

Jirka Skopalý byl kamarád z učení. Dělal s tátou na motorárně. Šel právě za ním. Je to dobrý kamarád. Za tátou nemůže, ale za ním ano. Vrátnicí prošel jako starý známý zaměstnanec. Nikdo se ho nic neptal. V továrně ho nikdo nebude hledat. Tam byla šatna , kterou Jirka znal. Vyspal se na šatně a nechal Jirkovi Skopalému lísteček ve skřínce na montérky. Vysprchoval se a ráno zmizel dírou v plotě. Druhý den večer zašel zase do šatny. Ve skřínce Jirky Skopalého našel padesátikorunu, nové mýdlo a žiletky. Vysprchoval se, oholil se a vyspal se na lavici. Když se začalo rozednívat zmizel dírou v plotě. Cítil se jako znovuzrozený, a tak si zašel do Chodouně na pivo. Tady ho moc neznali. Popovídal, napil se . Byl spokojený. Znovu se dostavil pocit vítězství.

“Komunisti na mě nemají. Já jsem Vydra. Tenhle rod, byl vždycky svobodný.” S dobrou náladou prolezl dírou v plotu a zašel si na šatnu. Všude bylo ticho a mír. Snil o tom, že zvítězil nad komunismem. Vydra pro ně dělat nebude.  Ať budují mír druzí. On je stále ve válce. Ve válce proti komunismu. Umí vzít za práci, ale  pro ně dělat nebude.

Ve skřínce Jirky Skopalého našel nové boty, běhouny. Těšil se, až si je druhý den obuje.

Zatčení

Spokojeně usnul. Najednou se rozsvítilo světlo a v šatně stály příslušníci VB a Vyšetřovatel Erl.

”Tak jsem tě Vydro dostal.!”,řekl Erl spokojeně.” Na socialistickou polici nemáš. Možná za první republiky bys to dokázal. Ale s námi hochu ne. Obleč se a půjdeme.”

Jirka se štípnul jestli se mu to jenom nezdá.

Erl byl skutečný a sebejistý. Na socialistickou policii nemáš, mu koukalo z očí. Asi tomu i věřil.

“Kdyby mě někdo neudal, tak jste mě nedostal”, řekl Jirka.

Erl jenom pokrčil rameny. S kriminálníkem se nebude zahazovat. Svůj úkol splnil.

Začalo vyšetřování.

Na krku měl vykrádačky chat, knihkupectví, příživnictví, lahví po hlavě na zábavě a hlavně: protistátní činnost.
Chaty ani knihkupectví nepřiznal. Nebude se přiznávat k něčemu co neudělal. Vyšetřování se táhlo tři měsíce. Byl ve vazbě na Ruzyni.

“Co jste dělal v roce 1969 na Václavském náměstí?“, zeptali se ho najednou z ničeho nic. Začali vytahovat staré věci.

“Už jsem o tom udělal výpověď”, odpověděl Jirka, “Jak jsem to tehdy řekl, tak to platí i dneska.”

“Jenže jste všude vykládal, že naši milicionáři tam zastřelili nějakého Švýcara. Kdo to byl ten Švýcar?”

“Nevím”

“Jak tedy víte, že byl zastřelen?”

“Viděl jsem to na vlastní oči. Kdyby tam nestál zrovna on, byl bych to dostal já”

“Jak víte, že to byl Švýcar?”

“Mluvil jsem s ním chvilku předtím”
”Mluvili jste spolu, aniž jste ho znal?”

“Nikdy jsem ho před tím neviděl. Bavili jsme se protože natáčel kamerou, co se tam děje.”

Švýcar je zajímal nejvíc. Když už to trvalo dlouho, byli všichni nervózní. Pořád dokola. Švýcar. Odkud ho znáte? Kdo tam ještě byl s vámi? Vyšetřování zamrzlo na mrtvém bodě…

Jirka prohlásil: ”Štve mne , že Češi po sobě střílí. Češi střílí do Čechů. Kdyby to nekoupil náhodou ten Švýcar, docela jistě bych to koupil já. Ten Švýcar mi zachránil život. Proto mi to leží v hlavě a každýmu to budu říkat! Prostě to je pravda.  Je to lumpárna. Když neumí milice s kvérem zacházet, tak ať jim ten kvér vezmou.”
Dostal pohlavek a pak ránu přes hlavu.

“Jsi drzej, Vydro. Milice nech na pokoji. Jsi jasnej protistátní živel. Ale my si s tebou už poradíme. Teď tě pořádně převychováme.”

“Nemůžete přece potlačit pravdu.” Dostal zase pohlavek

Jirka sklopil hlavu a už neřekl ani slovo. Dostal ránu mezi žebra a pak někdo řekl: “Odveďte ho.”

Dostal 18 měsíců. Po půlce ho však pustili. Asi jim stál za to, aby ho živili, mazala jednoho.

1975

                  Tak jsem skončil jako český  Benvertuno Cellini. Ve vězení mě nepředělali. To ne. Já už tam šel předělanej. Už jsem tam šel s jiným názorem. Předělal mne ten pád v márnici. Od té chvíle jsem cítil, že prohrávám. Že jsem jako don Quichote. Že bojuji zbytečně proti větrným mlýnům. Zbytečný a směšný boj. Že jsem obalený hlušinou, po pádu z vozíčku na haldu. Pocit, že to všechno nestálo za těch pár vteřin štěstí.

Ještě víc jsem to pocítil, když mne po devíti měsících pustili a měl jsem nucený dohled. Lidi se od mne odvraceli. Byl jsem pro ně kriminálník.” Ten dopadl. Chudák táta.”, říkali smutně. Táta se mnou nemluvil. A vydrželo mu to dlouho. Začal jsem bydlet v kůlně vedle našeho domu. Táta tam nikdy nevkročil, když jsem tam byl já.

Začal jsem si uvědomovat, že jsem nesplnil slib svého mládí. Že jsem kdysi slíbil císaři své služby. Že lidé nerozumí mému tuláctví jako protestu proti režimu. Že to nevidí jako spravedlivý boj. Ale jen jako flákání. Utrácení života.

Nebyl jsem pro ně rebel,ale příživník. Vyvrhel.  Lidé musí pochopit moje názory jinak. Musím jim otevřít svou duši. Zjevit jim své myšlenky. Ale kdo bude naslouchat kriminálníkovi? Mám cejch a už se ho nezbavím

Intermezzo:

Komunista Hošek ve slévárnách jednou přišel za Jirkou a vzal si ho stranou. Jirka znal i jeho tátu. Dělával na dráze. Proti Hoškům nic neměl. Hošek byl sice komunista, ale vypadalo to, že chce něco dělat pro lid. Nebyl jako ti prospěcháři. Patolízalové.

“Jirko. Chci ti nabídnout pomoc. Kdyby ses dobrovolně přihlásil na protialkoholní léčení, tak získáš zase důvěru lidí. Přemýšlej o tom”

Jirka hned druhý den šel za Panem Hoškem:” Tak já bych teda do těch Dobřan jel.”

Hošek se na něj usmál:“ Jsi statečnej. Věřím ti.”

V léčebně

V léčebně jsem si za nějaký čas všechny získal. Včetně ředitelky. Byl jsem rozhodnutý zvítězit a ostatním jsem šel vzorem. Maloval jsem vášnivě rád. Všem se moje obrazy líbily. Začal jsem se sbírat. Nový život začal pádem ze žebříku v márnici. Naučil jsem se dávat do obrazů myšlenky. Naučil jsem se vyjadřovat protest proti pokrytectví sochami a barvami obrazů. Najednou viděl, že malovat duchovní náměty znamená probouzet lidi z materialistické letargie. Vzpomněl jsem si na babičku a vzpomněl si na Boha. Na kostel v Hudlicích. Začal jsem pátrat i tímto směrem. Začal jsem hledat podstatu života. Onu Rudolfovskou substanci. Vymodeloval jsem sochu dona Quichota. Vymodeloval jsem svůj nesmyslný boj proti státní moci. Neodsoudil jsem Quichota. Naopak vyzdvihnul jsem v té sošce jeho odvahu postavit se kolosům. Vyzdvihnul jsem boj Davida proti Goliášovi. Tady ho vidíš na okně. Lidem se líbí.

A co táta? Jak se mu líbilo tvé umění?

V hospodě se ho chlapi ptali : “ Jsi rád , že máš takového kluka? Ten se panečku vzpamatoval.” A on jenom krčil rameny. Jednou, když jsem nebyl doma, tak řekl, že musí jít nakrmit moje kočky. Umřely by hlady u toho tuláka. Když se dlouho nevracel, šla za ním moje sestra do ateliéru a viděla ho tam sedět před mými obrazy . Tehdy prý řekl: ”Ten můj kluk je fakt šikovnej.” Mě to nikdy do očí neřekl. Jen se občas ptal, kde budu mít výstavu. Ale já vím, že se mu to líbilo. Nedovedl se už přenést přes moje příživnické období, ale moje tvorba se mu nakonec líbila.

Text z vernisáže obrazů a soch v Březnici

V životě nás každého potkávají různé situace, které se nám z nějakých důvodů vrývají do mysli. Zůstávají tam v podobě pocitů. A pocity se někdy špatně popisují. Spíše se dají vyjádřit hudbou nebo umným poskládáním barev nebo básní.

Zkusím slovy básně popsat co jsem cítil, když jsem byl poprvé v ateliéru malíře a sochaře Jiřího Vydry.

Asi šedesátiletý muž mi tvrdil , že do jeho kraje chodí slunce pospávat, odpočívat na své pouti. Tvrdil, že to musí vědět, protože on  z kopce vidí daleko do kraje. Ale  já jsem mu to nevěřil. Pochopil mojí shovívavou nedůvěru a poradil mi:
 ‚Až bude poledne bez mraků, tak jdi ke Koněprusům. Tam slunce podřimuje. Poznáš to místo podle kamenů. Budou zlatobíle lemované. Slouží slunci za polštář.‘
Šel jsem tím krajem až k Litni. A  kameny tam byly opravdu zlatobíle lemované! Šel jsem po stopách té zlatavé žíly.  A pak se náhle objevil hrad. Karlštejn. Jak stříbrobílý vous staré pověsti. Že by to byl ten důvod, proč sem chodí slunce spát? Slunce možná  ví, kde má vzpomínat.
Vrátil jsem se k Berounu a vydal se směrem k Hudlicím. Tam hnědá skála , jak obruba lože, uzavírala kruh. Někde za ní, na sever, dal se tušit druhý královský hrad, hrad Křivoklát. Po dlouhé cestě starodávným krajem, vrátil jsem se k muži, co bydlí na kopci. Šibalsky  se usmíval. ‚Pojďte dál‘, ukázal rukou ke starému domu, ‚něco vám předvedu.‘  Vešli jsme do jakého si přístavku s malým okénkem. Kolem mne najednou bylo mnoho malířských pláten a soch z bronzu i ze skla a v nich jakoby spalo slunce. Světlo i zlatobílý lem. Kompozice obrazů se soustřeďovala k jednomu bodu. A odtamtud  vlál proud paprsků a světel. Z obrazů hrála hudba. Mozart? Bach? Beethoven? Nevím. Jakoby vítr hrál na křoviska v Císařské rokli nedaleko Karlštejna. Jakoby tu procházel  průvod císaře a lidé v něm se smáli a švitořili. Tichý ženský zpěv z polí si omotával moji mysl.

‚ Co tomu říkáte?‘, zeptal se malíř. Ale v mých očích viděl , že se ptát dál  nemusí. Dal jsem mu za pravdu :  Slunce chodí spát někam mezi Koněpruské jeskyně, Karlštejn a Křivoklát.  Homole Berounských kopců, jak ženské boky, suknice  hlubokých zářezů, slouží slunci za pelest.. Paprsky smáčené v potůčcích  suší vodu na kamenech a ty pak mají zlatobílý lem. A řeka Berounka nakonec sesbírá tu píseň kraje a odnáší jí ke schválení do do Prahy.

…………………….

Tolik ta báseň.

Od té doby jsem do ateliéru  Jiřího Vydry zavítal několikrát.

 Pochopil jsem pak co o malíři Jiřím Vydrovi napsal kdysi spisovatel pan Zdeněk Mahler.

Přirovnával tvorbu malíře a sochaře Jiřího Vydry k tvorbě Otakara Březiny:

Březinova poezie, která se nemohla ani nechtěla rozpínat do šíře, ale ve svých výbojích se vydává vzhůru, do kosmických výšek, k absolutnu a do hlubin tvůrčího ducha. V díle Jiřího Vydry , píše pan Zdeněk Mahler,  je podobná ctižádost. totiž vyjádřit historické podloží, doznívá v něm odkaz předků, kteří v českém polesí po šest set let pálili milíře, věrní svým domácím panovníkům a dbalí přitom slávy koruny české. Dělníků vnímavých na hudebnost lesa a studánek a běhutých vod, vzhlížejících pro naději k hvězdnému nebi, hledající smysl obecného dění a svého počínání.

Tolik napsal pan Zdeněk Mahler o díle pana Vydry. Mahlerova slova jsem pochopil, když jsem jednou vyšel z ateliéru Jiřího Vydry. Uviděl jsem  mraky, které jak náhon mlýna hnaly se krajem a stromům česaly vlas a jak vlající stín chladily zem . Vnímal jsem úžasnou sílu, která je  hnala vpřed. Pan Vydra pro inspiraci svého umění skutečně nemusí daleko cestovat. Mraky a slunce má na svém dvorku na stráni.

Pak jsem se otočil zpět a užasle se díval na zápraží přístavku, který sloužil kdysi jako dílna a nyní jako ateliér ,na malé okno za jehož skly bylo vidět bronzovou sochu Beethovena a dona Quichota a stín vrhala pískovcová hlava Paganniho. Nenápadná dílna, do které chodí spát slunce a ve které jsou do obrazů i soch spoutány ony letící mraky.

Nechal jsem umělce , který za mnou vyšel na zápraží vyprávět.

„Tady v tomhle kraji se snoubí historie s hornickými domky, „ rozpovídal se malíř,“v těchto lesích lovil Václav  čtvrtý, pochází odtud Jungman a starý český herec Vydra je můj příbuzný. Za druhé světové války tady byl generál Vlasov a vozil mne na koni. A já to všechno jakoby znovu prožívám.“

Mraky letěly obrovskou rychlostí. Světlo střídalo stín a já se dozvídal příběh muže, který už jako dítě chtěl být sochařem, ale cesta k tomuto snu byla strastiplná. Otec i matka byly názoru, že musí mít nejdříve řemeslo. A tak se  mladík Jiří Vydra vyučil černému řemeslu. Později dělal topiče na parní lokomotivě, a pak se vypracoval na strojvůdce. Vyprávěl mi jak ho strhla hospodská společnost. Jak jej rozbouřila každá nespravedlnost. Jak se dokázal poprat. Jak kvůli svému způsobu života skončil v příbramských uranových dolech. Jak protestoval proti vstupu spojeneckých vojsk do české republiky v roce 1968 tím, že ve svých třiceti letech odmítl pro takový stát pracovat a stal se tulákem a nakonec i psancem.

A právě v tuhle chvíli  jsem si uvědomil, proč nemám v ateliéru Jiřího Vydry pocit akademického umění, ale prosté touhy vyjádřit život, tak jak kolem nás doopravdy jde. Sochař a malíř  Jiří  Vydra začal systematicky tvořit až , když měl kus života za sebou. Až když se propadl na dno společnosti, až když poznal život z různých stran. Až když mu ruce zmozolnatěly tvrdou prací. Až když sfáral do dolů a těžil uran. A tak se v jeho díle snoubí nejen historie dávná, ale i současná. Rukama dělníka maluje poezii svého kraje.

V posledních letech, snad proto, že sám děti nemá, začal pan Vydra malovat s dětmi. Především na onkologii v Motole, s postiženými dětmi v ústavech, jezdí i do základních škol. Je to někdy nezvyklé, když se dohromady smíchá tvorba zralého výtvarníka s dětskou představou. Ale dílo, které tak v současnosti vzniká vypovídá možná o poselství, které kdysi lidstvu předal Kristus, když řekl : „nebraňte dětem ke mně přicházet.“ Ony jsou to totiž dva  světy . Dětský a dospělácký. Každý z nich je něčím krásný , ale dohromady se jen těžko dají spojit.

 Malíř Jiří Vydra si s dětmi opravdu rozumí a ony rozumí jemu. Proto mohou z vyzrálého malířského stylu vylétat motýlci plné dětské radosti  z malování i ze života dětských snů.

Obrazy umí vyjádřit pocity. Na výstavě se můžete vžít do pocitů člověka, který v obrovském vesmíru umí zachytit nádherné vteřiny života. Umí ztvárnit mozoly smutku i pohlazení radosti, slunce i mraky, sny i realitu. Ostatně to posoudíte nyní sami.

Snad vám moje slova pomohou pochopit i to  v čem spočívá částečná abstrakce díla malíře a sochaře Jiřího Vydry.

xxxxxx

Pokud si chcete přečíst dvě povídky inspirované dílem a živtem Jiřího Vydry z mého pera a fantazie KLIKNI ZDE.