Manželovo auto s dětmi opustilo bránu, která se automaticky zavřela. Zůstala na celé odpoledne sama. Dům s velkými prosklenými okny odrážel panorama krajiny. Hluboké údolí s meandry řeky Berounky, bílou skálu a zkrocené borovice. Nádherný přírodní park Horní Berounky. Nevěděla proč se vydala k lavičce na vyhlídce. Chtěla se zklidnit? Rozjímat? Užívat si konečně ticha bez halasných dětí?

A pak se to stalo!

Na jejím oploceném pozemku s hlídacím systémem a kamerami se objevil podivný muž. Oblečen byl pouze v jakousi delší lněnou košili. Oči měl černé, hluboké. Hluboké jak nejhlubší studna.

„Mohu přisednout?“, zeptal se klidným hlasem, zatímco ona byla zkoprnělá úžasem. Chtělo se jí začít ječet. Uslyší jí sousedé?

„Nemusíte mít strach. Chci pouze, abyste v klidu vyslechla můj příběh. Souvisí s místem na němž právě jsme. Pak zase odejdu. Nebojte se.“

Podívala se na své ruce. Byly zaťaté do sebe a bílé strachem. Bála se na cizího člověka podívat a byla překvapena sama sebou, že se v duchu modlí o záchranu.

„Žil jsem tu mnoho let. Můj dům už neexistuje.“, muž ukázal dozadu za lavičku, „Stál vzadu, za vámi, až u lesa.“

Neotočila se. Strnule hleděla na údolí a snažila si vsugerovat, že se jí ten podivný člověk jenom zdá.

„Žilo nás tu sto a někdy i více. Měli jsme s Anežkou hodně dětí. Opravdu hodně. O Anežku jde nejvíc. Byla vám podobná. Také tu sedávala. Ležel tu velký kámen.“

Mlčela.

„V širokém okolí nebyla tak krásná tvrz, jako byla naše. A vesnice byla úplně nová.“

Najednou jí došlo o čem mluví a znovu se jí chtělo zaječet. Ta tvrz už tady není nejméně čtyři sta let!

On jí však vzal za ruku. On jí vzal za ruku! Byla ztuhlá hrůzou. Cítila jeho chladnou dlaň! Mrtvý. On je přece mrtvý! Je to duch anebo šílenec, co si představuje, že žil kdysi dříve?! Chtělo se jí začít ječet, ale bála se vydat jenom jedinou hlásku.

„Prosím mlčte a nic neříkejte. Prosím, abyste nekřičela. Vyslechněte mě a já půjdu a už o mne nikdy neuslyšíte.“

„Miloval jsem Anežku, ale také jsem miloval dceru Rychtáře. Ona milovala mne. A pak se stalo, že mi dcera Rychtáře porodila syna. Moje žena mě začala nenávidět.“

„To se nedivím.“sykla nechtěně. Nenáviděla mužskou nevěru.

„Chápu vás. Chápu ženy, co tak myslí. Chápu i muže, co myslí jinak. Právě tady, na kameni smíření, jsem se Anežce omlouval, prosil jí za odpuštění.“

Najednou mlčel.

Odvážila se lupnout okem jeho směrem. Je tam ještě  přelud?  Seděl a měl hlavu v dlaních.

„Nevím, jak se to stalo, ale já jí zabil. Snad spadla ze skály sama. Snad jsem jí strčil. Nevím.“

Byla ztuhlá hrůzou. Věděla , že každou chvíli začne šíleně křičet. Věděla, že se už neudrží.

Muž se postavil a vlekl jí ke srázu. Ukázal dolů: „Tam. Tam padala. Dolů pod sráz. Ještě se stačila zachytit skály pod námi. Ale kámen se utrhl. Spadla do řeky a kámen na ní.“

Už nedokázala dál naslouchat. Už nechtěla nic vědět ze záhrobního světa. Už nechtěla mít nic společného s vrahem, co nemůže v klidu odejít do náruče smrti. Začala ječet a křičet.

Cizí člověk pustil její ruku, dlouze a vyčítavě se podíval: „Jste stejná jako Anežka. Nenasloucháte nikomu jinému nežli sobě samé.“

Pak pomalu odcházel a zmizel na druhém konci oploceného pozemku za vzrostlými stromy.

Sousedi nepřišli. Spíše se zdálo, že se raději schovali. Vešla do domu a do oka jí padla obrazovka s místy sledovanými kamerovým systémem. Něco jí napadlo. Přetočila záznam zpět. Na obrazovém systému seděla sama na lavičce. Pak popošla sama ke srázu a pak začala ječet. Žádný muž na obrazovém záznamu nebyl vidět. Sama, jenom sama a jenom sama.