Komunista táta

Třídní měla pravdu. Bylo mi patnáct a ztrácel jsem iluze dětství. Komunismus je jenom divadelní podívaná. Moje ideály získané od rodičů se propadaly postupně do propasti naivity a pak narazily na realitu.

Na začátku prázdnin se táta vrátil z práce a přikázal : „Pomůžeš mi s něčím !“

Slovo ‘s něčím‘ slibovalo tajemství. Těšil jsem se. Odjeli jsme autem za město a pak jsme zastavili u pole . Kradli  jsme stavební materiál. Naložili ho plné auto. Otec byl nervózní . Pořád se rozhlížel.

To co ukradl nestálo za řeč. Ale to, co  udělal s mojí naivitou, bylo podobné účinku  uragánu.

„Komunismus a jeho ideály!  Majitel  rudé knížky a dlouholetý člen strany, krade.“

Srdce mi navždy puklo. Komunismus z něj vypadnul, jako jablko z prasklé bedýnky

 Nenáviděl jsem otce.

Táta si všimnul, že jsem naštvaný a povídá provinile : „Děje se něco?“

„Nic.“, odpověděl jsem. Snažil jsem se tvářit znuděně.

„Těch pár věcí by tu na poli shnilo a my je zachráníme pro naši chatu.“, řekl otec.

 Ale město naivity se mu už nepodařilo obnovit. Odhalil jsem skrytou prostituci ideologie.

Druhý den svítilo slunce jako svítí v červenci. Na mé duši se však usadil mrak.. Psal se ještě pořád rok 1968 a já ještě nevěděl, že se zapíše do dějepisu .

Komunistka máma

Když jsme odjížděli z chaty za strýcem a tetou do Prahy bylo asi pět hodin ráno 21. srpna 1968. Památný černý den na komunistické tapetě. Těšili jsme se. Táta řídil naší novou MB škoda.Vzadu brácha a já. Auta byla  ještě vzácnost. Provoz na silnicích  žádný.

Kousek za Holoubkovem na trase Plzeň Praha, nás zastavili vojáci. Měli cizí uniformy. Nemluvili česky. Nevypadali vstřícně ani  inteligentně. Šikmé oči asiatů měly zář indiánských válečníků. Jeden samopal trčel do auta u hlavy mého táty. Máma promluvila rusky. Samopal se stáhnul zpět . Cestou jsme  přemýšleli co se děje? Tehdy ještě nebyla autorádia.

„Voják mluvil o kontrarevoluci.“,vysvětlovala máma, „Řekla jsem mu , že my jsme komunisté a jedeme do Prahy.“

V Praze jsme museli nechat auto na Smíchově. Všude zmatek. Nic nefungovalo.Proč  lidé pláčí? Sovětská okupace! Vojáci pěti zemí, našich soudruhů komunistů, se ukázali jako lupiči. Přepadli nás. Další Mnichov? Ne.  Nová Moskva! Konec nadějí. Lidská tvář komunismu zmizela a objevil se satanský smích sovětské velmoci. Z dětských snů šup do mladistvé nenávisti.

Došli jsme pěšky na Václavské náměstí. Sovětský tank  se  pohnul kupředu a natočil hlaveň na Národní muzeum. Muž  na chodníku hodil dlažební kostkou . Otevřel se poklop a voják vystřelil dávku střel do vzduchu.Žhavé nábojnice cinkaly o chodník. Lidé se utíkali do podchodů.

Máma zaječela. Měla strach, jako všechny mámy. Já ho měl také. To už nebyla dětská výbušnina na louce. Byla válka. Nad Muzeem se ozývala střelba a bylo vidět dým.

Vrátili jsme se pěšky na Smíchov a odjeli zpátky do Plzně.

Začal jsem komunisty nenávidět za to, že mi na hlavu v dětství nasadili velkou ušanku. Spadla až do očí a pak mi ji se smíchem ustřelili. Udělali ze mne vola.

Rozhodl jsem se nad nimi zvítězit. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy. A koupil si desku Beatles. Od šmelináře.

Syn proti komunismu

1969.Tvrdý rock v tanečním sále mi bušil do hlavy jako černošký rituální tanec. Byl jsem omámený. Oficielně prodávaný džus se zázračným způsobem proměňoval na alkohol. Čpěl vodkou.

„Chceš vole ?“, zeptal se spolužák.

Pokrčil jsem rameny.

„Si to rozmysli, jestli jo, nebo ne. Stojí  dvacku.“

Viky, holka co jsem jí držel kolem ramen se zeptala: „ Co to udělá?“

„Bude svolnej jako nikdy.“ Uchechtnul se spolužák.Viki se na mne usmála.

Dal jsem mu dvacet korun.

Zapijte to vodkou, ať to má říz.“ Poradil spolužák.

Fermetrazin působil skvěle.

Táhli jsme Plzní jako páni světa. Strhávali jsme ruské vlajky a  poráželi popelnice jako Golemové Rabi Léva. Milovali jsme se s Viki v parku a pak u nich doma pod schodištěm na starých kobercích.

Její máma to musela vědět, protože jenom, nastevřela dveře z bytu v přízemí a do tmy pod schody syknula : „Pojď už domů. Táta přitáhne co nevidět. V hospodě  zhasli.“

Blonďatá Viky psala básně o černém mnichovi a byla ochotná se sexuálního styku dopustit kdykoliv a kdekoliv. Byla celým tělem rockerka. Neměla zábrany a učila mne, abych je přestal mít také. Žít a jenom žít. Už jsme nepotřebovali fermetrazin. Žádné hranice neexistují.

Včera Viki popadla touze po sexu na pánském záchodku v hospodě. Venku  pršelo a nedalo se jít do parku. Hospodský na nás vylil přes zamčené dveře kýbl s vodou. Přinesl si kvůli tomu štafle. Než nás zchladil,  oplzle se díval.Viki je totiž  kost. Chlapi v hospodě nám zaplatili pivo a byli jsme pro ně dobrým důvodem k vyprávění o sexuálních dobrodružstvích jejich mládí.

„Kluci , normálně na dílně, na ponku mezi šroubováky.“ Vyprávěl ten nejtlustější.

Poslední barikáda svobody

Viky znamenala absolutní svobodu.

Učitelka ruštiny nám všem objednala ruský časopis o stavebnictví.. Nikdo ho nečetl.

V každém čísle portrét  úderníka. Chopili jsem se tužek a dokreslili  úderníkům na obrázcích vousy a dlouhé vlasy a brýle Lenonky a udělali z nich pořádné rockery. Z Lenina jsme udělali  drsného chlápka s cigárem přilepeným na dolním rtu a s dolary, jež mu čouhají z kapsy. Za oběť padl i představitel sovětského vojenského uskupení. President Brežněv. Obrázek se obzvláště podařil. Rozhodli jsme se , že uděláme třídní výstavku našich výtvarných děl. Rozvěsili jsme je po stěnách třídy. Frajer Brežněv nás sledoval celý den a asi se mu zajídala naše malá soukromá revoluce, protože se tvářil jako vrah.

 „Kluci, pamatujte si, že Plzeň osvobodili Amerikáni a ne Rusové.“, vyučoval profesor.

Jiní reagovali opatrněji.

„Nerada vidím vaše názory na odiv ostatním očím. Je to nebezpečné.“,varovala třídní. Ale nedala obrázky odstranit. Nikdo se neodvážil dát najevo, že by byl pro ruskou okupaci.

Jedině ruštinářka se vztekala: „Jste drzí frackové. “ Ale bála se odporovat naší třídní. Byla na škole jenom krátce. Trpěla za ruský původ.

„Zkuste, prosím najít ještě jinou formu protestu.“,radil zkušený pedagog,“Pozor  mládeži.Pozor na to! Neznáte život.“

Měl pravdu. Komunismus  bděl. Nastal čas prohry. Ostříží zrak udavače zahlédl naši nástěnku.

A najednou se vědělo i o našich flámech.O strhaných ruských vlajkách. Vědělo se i o zohyzděném představiteli sovětského svazu. O výstavce kontrarevoluce. O učitelích, kteří zradili československo- sovětské přátelství. Ostuda  pro Plzeň, západní hráz socialismu. Zrada revolučních idejí.

Jednou ráno přišel do naší třídy bledý ředitel a  tichým hlasem pomalu vyslovoval jména kluků z naší party. Připomínal starý film, který se jmenoval Vyšší princip. Jenže ten byl o fašistech. Dnes je o komunistech. Hrajeme v něm hlavní role. Na rozdíl od filmu, my nejsme opravdoví odbojáři. My jsme jen dlouhovlasá mládež. Nic víc. Chceme sobecky svojí svobodu. Zlatá dítka komunismu.

„Oblecte se a  následujte prosím tyto pány.“

Celá třída se otočila ke dveřím. Stály tam dva muži v balonových pláštích. Postavené límečky. Gestapáci z filmu.Tajná policie, jenže opravdová.

Odváželi nás velkým ruským autem. Přes město nepředpisovou rychlostí. Nedbali na červenou semaforů. Jeli po chodníku mezi lidmi. Hájili státní zájem. Bránili revoluci, před kontrarevolucí. Lidé zděšeně uskakovali. Filmová podívaná pro mladé frajery, co se stejně už třesou strachy, jako králíci před smrtí.

V ‚Kachlíkárně‘ nás rozdělili. Nastrkali do různých dveří. ‚Kachlíkárna‘ je budova co  sloužila Gestapu a nyní Státní tajné bezpečnosti, ke stejným účelům.Středověká mučírna.

Od osmi ráno do šesti večera.. Bez jídla. Bez pití. Ztratil jsem přehled. Nevěděl jsem jak se jmenuji. Stále ve tmě. Ostré světlo namířené do očí. Bez jídla a bez pití. Každou chvíli pár pohlavků. Prý za drzost. Už mi bylo všechno jedno. Byl jsem vyčerpaný. Ať už to skončí. Dostali mne.    

„Jo připravovali jsme ozbrojený puč. Samopaly máme schované ve sklepě. Ostré náboje dodává Američan z USA.“ , dělal jsem si z nich srandu. Ale oni se té srandy chytli.

 Protože jsem už nebyl schopen stát na nohou, odvezli mne, až před dům autem.

Jeden z nich se jenom ušklíbnul:“ Pro ty samopaly si přijdeme, až zítra.“ Ostatní se zasmáli, věděli, že si vymýšlím, ale hodilo se jim to.Jejich smích mi dával  najevo, že jsem prohrál.

A zavládnul strach

Nevěděl jsem, že  to byl naplánovaný tah proti učitelům ve škole. Že už byli připravení noví. Prověření. Prosovětští. Tak jako za Hitlerova protektorátu, tak i za ruské okupace, se našli spolupracovníci. Nové kádry školství, které budou hájit Potěmkinovu sovětskou vesnici. Kteří budou ochotněji hrát divadelní hru na komunismus..

Myslel jsem na útěk.

Naše parta přestala fungovat.

Nikdo nemluvil.

Nikdo nic nevysvětloval.

Nikdo se na nic neptal.

Strach. Strach z komunismu. Strach z toho, že neuděláme maturitu..

Viky se zalíbil můj kamarád. Psala básničky už jenom jemu. Přišel jsem o Viki.

Přišel jsem o  kamarády. Přišel jsem o rodiče. Omlouvali se prý za mne na stranických schůzích. Sám. Sám. Sám.

Komunismus vítězně klinkal umíráček naší soukromé revoluci.

Skončilo dětství i mládí. Každý, kdo dospěje, zůstane nakonec sám.