„Paní Machna sličná kachna.“, tak se veselily prostořeké děti venkovské na Oleweczské návsi, když paní Machna, velkým pozadím svým kroutíce, kolem statkův přešla. Kráčela s rychtářem k dědině své, na pokraj Borku. Pan rychtář občas krok svůj zdržel, a okem pozadí svůdné  obdivoval:“ Tak pěkná děva, žena v nejlepším věku a muže nemá. Zdalipak jí to po nocích netrápí?“

„Vrchnost plzeňská, dává vědět, že se k spravedlivé úhradě  zavazují.“, řekl nahlas důležitě, když k polnostem a dvou dvorům došli, „Podle knih zemských jest toho půl lánu.“

Paní Machna pohlédla na statného rychtáře a pomyslela sobě: „Kdyby mého milence plzeňského nebylo, asi bych těch půl lánu sobě nechala. A možná…?“ Znovu prohlédla si rychtáře od hlavy až k patám: „Možná, bych se od takového chlapíka i poučovati dala, jak se k polnostem chovat.“

Nahlas dodala:“Jaký je váš rozmysl, rychtáři?Je moudré gruntu , dědičného se zbavovat?“

„Já mám k půdě milostný vztah, drahá paní Machno. Mě se tedy na názor neptejte. Když nemohu vzít do ruky vlhkou hroudu a ve svými prsty jí laskati, není se mnou dobře.“

Paní Machna, zralá žena, zčervenala sobě v lících. Neboť, kdyby z myšlenek bylo nutno se zpovídat, což vlastně by se i mělo, pak by ke zpovědi hned večer jíti měla. Sobě, ale svědomí hned obrátila, neb řekla si, že Pán o mužích a ne o ženách mluvil, když pravil, kdo pohledí již zhřešil.

Rychtář souznění vycítil a pravil: „Jenže bez muže starost o pole je těžká.“

„Já se mužských nebráním, jen se  kavalír nenašel, který by si pole i s mnou na starosti vzal.“

„Inu, to se divím. Žena jste jak květ a síly jistě máte.“

Došli až ke stodole a paní Machna, jednou rukou silný kůl od vrat odendala, jako by dokázat své síly chtěla. Do přítmí vešli a vůně sena a slámy je omámila. Pokud však čekáte příběh plný lásky a milosti tělesné, jež ve slámě by se odehrávat mohl, pak vězte, že se tak nestalo. Snad zasáhnul svatý Petr, rybářský král, který měl velké plány rybniční, snad jen náhoda, která tak často rozhoduje o budoucnosti lidí, koně s kočárem vrchnosti plzeňské zaržály u stodoly zrovna, když oči rychtáře i paní Machny se důvěrněji setkaly. Oči rázem ztratily žáru a v obecnost obchodní se vrátily.

Oba radní nabídli dostatek peněz a louky blízko Plzně, odměnou za prodej dědičného pole. A tak náhoda a málo času, rozhodla, že paní Machna nevdala se za rychtáře Olewezského, ale měšťana plzeňského. A já myslím, že ona náhoda, rychtář i paní Machna měli by být ke jménům zakladatelů rybniční soustavy zapsáni. Vždyť jejich obezřetnost vůči vůli svatého Petra patrona rybářství umožnila, abychom se dodnes dílu rybničnímu, které dříve jak v jižních Čechách na Plzeňsku zhotoveno bylo, obdivovali a v letním žáru pro svá těla milostivě užívali.