Mozek v čistírně a kachna

Mozek v čistírně

Vizita

Blázinec je ústav, kde si vědci lámou hlavy nad divnými pochody v mozcích jiných lidí. Doktoři pátrají, kde se přetrhla niť.

Blázinec je nemocnice pro ty, co jsou na hlavu a na nervy. Ležíme na pokoji dva : Jirka a vedle mne Franta. Franta umí pozorovat hodinu pavouka, jak spí v pavučině. Nehýbá se pavouk a nehýbá se ani Franta. Nehýbají se ani postavené hrábě za oknem. Hrábě tam jsou už týden. Franta je musí vidět. Miluje hrabat listí. Jenže nesmí ven. Má zákaz vycházek. Zhoršil se.

Nejsem na tom o nic lépe. Ale pavouci se mi hnusí. Na mě, Jirku, pro změnu teče voda. Smrdutý vodopád, který mě strhává na postel. Chci se zvednout, posadit se, odejít. Sotva se hnu, přiřítí se vodopád a srazí mě na pelest. Smrad a  voda.

Vizita: Doktorovi cuká v oku. Asi už je na pokraji sil. Možná bude jednou ležet s námi. Ne! To nebude. Určitě bude na lepším. Dostane jednolůžák s televizí. Náš pokoj má čtyři postele, ale jsme tu jenom dva. Je totiž léto. Na podzim bude nával. Třeba tu zase nebudeme my. Ale o tom pochybuji. Oba jsme fakt magoři.

Nevím, co doktor říká, ale cítím, že má vztek. Někdo mě násilím posadil. Voda se lije jako z pod velké přehrady. Drží mě dva. Ať makají. Mají za to prachy. Bože, to je ale smrad. Že to těm dvou chlapům nevadí? Ale vadí. Jsou nakrknutý a něco křičí. Kašlu na ně. Já už ten smrad nevydržím. Chci si lehnout.

Někdo venku vzal hrábě. Hrábě jdou pryč! Franta zařval a vymrštil se z postele. Ti dva mě pustili a vyrazili za Frantou. Franta je fakt třída. Směji se, jak s nimi mává. Vyskočím z postele a je mi jedno, že mi voda podráží nohy. Skáču v ní a směji se. Fandím Frantovi. Jenže těm dvou silákům pomohl doktor injekcí. Franta dostal andělíčka. Půjde do séparé. Možná na střiky. Tam stříká alespoň čistá voda. Padnul jsem na zem. Voda mě srazila. Nemůžu dýchat. Topím se. Au. To bolí. Už mám také andělíčka. A mám svázaný ruce dozadu. Bože já se udusím. Zvracím. To je z té hnusné špinavé vody.

Kancelář

„Oba jsou na tom hůře, pane primáři.“, říká doktor a promne si modřinu pod okem. Franta mu jí pěknou natáhnul. „Navrhuji céčko.“

Primář je starý pán. Klidný a rozvážný.

„Ještě se o něco chceme pokusit. “řekne s rozvahou, „ Musím vás informovat, že jsem přistoupil na plán doktorky Vránové.“

„To je dosti nebezpečné.“, zabručel doktor s modřinou.

Všichni obrátili své pohledy na doktorku Vránovou.

„Víte, oba mají stejný problém. Zážitek z dětství. Potřebují si vzpomenout a seřadit si je v hlavě. Dejte mi dva dny.“

Měla jistotu v hlase. Mladá a plná víry.

Doktor s modřinou pokrčil rameny: „Já končím. Vrátím se až za týden. Je to na vás. Stejně si myslím, že akorát potřebujete dokončit sochu, co Vránová?“

Vránová se usmála: „Ano. Se sochou přijde i rozuzlení.“

Rozhovor

Rozvazují mne. Jsem klidný i když sedím. Voda už neteče. Doktorka Vránová je moje láska. Láska vysušila vodopád. Mám rád její modré oči.

„Jirko, jste už v pořádku?“

Kývnu hlavou. Neuhnula očima, a tak mám možnost se v nich vykoupat. Čirá modrá voda. Laguna. Ráj.

„Půjdeme do dílny?“

Na chodbách září slunce a vytváří čtverce zlata na podlaze.

Hlína v ruce je živá. Jako teplý ptáček z hnízda. Jako srst kočky. Dívám se na doktorku a hlína v rukou se mísí. Miluji, když se hlína sama hněte. Když si ruce dělají, co chtějí. Ne já. Ne já vědomě. Ruce sami. Povedl se jim nádherný úsměv. Hlava doktorky. Mona Líza našeho ústavu. Tajuplný úsměv, který slibuje.

Otočil jsem stojan. Doktorka se usmála. Stejný úsměv jako na soše.

„Jirko, jste kouzelník.“, vydechla spokojeně.

„Jste moje láska. Netajím se s tím.“

„Já vás mám také ráda, ale asi jinak, nežli byste si přál.“

„Nevadí. Když přijdete, voda neteče.“

Zamyšleně se na mě podívala: „Potřebovala bych pomoc.“

Sednul jsem si.

„Potřebuji, abyste promluvil s Františkem.“

„On se vrátí?“

„Na dva dny. Pak už půjde na céčko.“

Oba víme, že céčko je drsný pavilon. Pro nejhorší případy. Mají tam klece.

„Co mu mám vyřídit?“

„Nepotřebuji nic vyřídit. Potřebuji, abyste s ním promluvil. Vzpomínejte. Oba vzpomínejte na dětství.“

„Oba?“

Doktorka chvíli mlčela a pak vážně pronesla.: „Odtamtud teče špinavá voda.“

Franta

Franta leží jako mumie. Ani náznak pohybu. Pavouk u okna pilně pracuje.

„Bydleli jsme na vesnici.“, povídám, „Jednou jsem napočítal dvacet pavouků na verandě. Vylézali za tmy. Jako vojsko. Všichni najednou. Byli nádherní.“

„Fakt dvacet najednou?“, ožil Franta.

„Od největšího do nejmenšího. Myslím, že to byla rodina.“

„Teda pořádná. Nádhera.“ Franta se otočil na bok směrem ke mně.

„Každý měl jeden sloupek verandy. V nočním světle vypadali jako mniši. Černí a nemluvní. Opravovali sítě. Asi hodinu. Pak zalezli a čekali.“

„Chytily něco?“

„Každý ne. Ale někteří ano. Do rána byly mouchy, můry, vosíci vysátí a dutí.“

„Nádhera.“

„Taky si něco pamatuješ, když jsi byl malý?“

František po mně šlehnul pohledem. Plamenomet. Ohnivá koule. Najednou velká ostražitost.

„Nepamatuji si nic.“, vykřiknul vztekle.

„Já také moc ne. Mám pár fotek. Tak asi z nich. Možná si to vymýšlím. Jsem vyfocený na vysokém stromě, až nahoře. Zespoda jsem malý jako pavouček. Já totiž chtěl létat. Jako ptáci. Nádherné modré nebe a na něm plachetnice. Lodičky. Bílé jako sníh.“

„My jsme foťák neměli.“

„Nejsem podrazák.“ řekl jsem najednou, aniž bych chtěl. I můj hlas si dělá, co chce. Někdy.

„To já nevím.“ Zavrčel Franta.

„Doktorka chce abychom vzpomínali na dětství. My dva spolu.“

„Kašlu na ní.“

„Jinak půjdeš na céčko.“

„Mně je to jedno.“

„Byl bych radši, kdybys zůstal tady.“

„Proč?“

„Jsem na tebe zvyklej.“

Franta se otočil na záda a pozoroval pavouka. Přestal jsem na něj mluvit. Je pravda, že bych byl raději s ním, nežli s nějakým novým cvokem, ale ať si trhne nohou. On i doktorka. Má mě ráda jinak, nežli já jí. Je mnohem mladší než já.

„My měli psa. Bydlel jsem s bábou. Bába byla zlá. Potvora. Zákeřná svině. Ale pes byl fajn.“, řekl najednou Franta.

„Měl jsi ho rád?“

„Ty hajzle…“, zařval Franta a vztyčil se na posteli.

„Promiň. Já nechtěl.“

„Co jsi nechtěl?“

„Nic. Já se jenom tak zeptal. Nevěděl jsem, že tě to naštve.“

Zase si lehnul.

„Já ho totiž zabil, ty srabe.“

Mlčel jsem.

„Jo. Jel jsem na kole a on se mi tam připletl.“

„Nemohl jsi za to.“

„Křuplo to a on ležel.“

„Nemůžeš za to, že se ti tam připletl.“

„Pohřbil jsem ho pod jabloň“

„My jsme také měli jabloně. “, změnil jsem téma. „Na jedné jsem bydlel celé dny.“

„Bydlel?“

„Na konci sadu. Bylo to na kopci. Odtamtud jsem viděl celý kraj.“

„Bydlel?“

„No to ne. Ale byl jsem tam třeba celé odpoledne.“

„Cos tam dělal?“

„Koukal a snil.“

„Jen tak jsi čuměl?“

„Jednou přišel ke mně strýc a chtěl, abych slezl dolů. Vzal si na mě dlouhou tyč. Jenže já vylezl až nahoru a ječel jsem, že tam zůstanu už navždycky bydlet. Nedosáhnul na mě. Byl ožralý a zatočila se mu hlava. Padnul a pozvracel se. Neslezl jsem.“

„Taky umřel?“

„Kdo?“

„Strýc.“

„Ne to ne.“

„Tak co má bejt.?! To je blbej příběh.“

„Nic nemá být. Jenom vzpomínám. Prostě si snažím vzpomenout na to, co bylo.“

„K čemu je to dobrý?“

„Srovnám si všechno v hlavě.“

„Blbost. Jsi snaživej, protože jí miluješ.“

„Chci pryč. Už mi to tady štve. Proto se snažím. Abych už vypadnul.“

„Zase se vrátíš.“

„Možná jo. Ale nejdřív si užiju.“

„A co?“

„Budu běhat po loukách. Koupím kytku svojí mámě. Uvidím zase kluky“

„Ty máš děti?“

„Děti? To ne. Jsou starší jak já. Spolužáci. Víš co mi provedli?“

„Votravuješ.“, řekl Franta.

Nedal jsem se odradit: „Pochcali mi hlavu!“

Franta mlčel, tak jsem mluvil dál: „Slíbili, že když se Zdeňkem prolezeme kanalizací do šachty, tak nás vezmou na výpravu do dolů. Tak jsem se Zdeňkem lezl. Bylo mi sotva pět. A když jsme byli pod mřížkou, tak vytáhly pinďoury a pochcali nás.“

„Jsi vůl. Ty historky jsou přiblblý. Buď jsi vůl anebo tě navedli.“, řekl Franta.

Tak jsem mlčel. Koukal jsem z okna. Hrábě už zase byly na svým místě. Měly lákat Frantu, aby se snažil. Když se bude snažit, půjde na vycházku a bude moct hrabat listí.

Začal jsem zase vyprávět: „Pár dní po válce jsem viděl, jak lidí ze vsi zastřelili německého vojáka. Pořád to vidím. Musel si sám vykopat hrob.“

„Asi něco provedl.“

„Já myslím, že ne. U nás ve vsi se nikomu nic nestalo. Já myslím, že ho zabili, aby si udělali oko u národního výboru. Zabili ho, aby ukázali, že byli proti Němcům. A já přitom vím, že jeden z nich Němcům líbal ruce. Lidi jsou pokrytci.“

Franta jenom něco zabručel a byl ticho. Začalo mi to být jedno, jestli něco řekne. Nejde to, tak co. Doktorka mě má ráda beztak jinak, než já jí.

 Skoro jsem usínal, když jsem pocítil ruce na krku. Leknul jsem se a málem jsem se udusil.

Franta se na mne díval plný nenávisti a já cítil každý jeho prsty na krku : „Poslouchej mne!“

Sklopil jsem víčka na souhlas. Prsty trochu povolily, ale mluvit jsem nemohl.

„Vzpomněl jsem si co se mi stalo. Zavinil jsi to ty. Já to vědět nechtěl.“

 Ruce se zase sevřely. Omdlím. Pak přijde konec.

Když jsem se už vzdal života, ruce zmizely. Silou vůle jsem otevřel oči. V pokoji se rozsvítilo. Vešla doktorka. Franta ležel v posteli a dělal, že spí.

Přitáhl jsem si deku ke krku, aby nebyly vidět stopy útoku. Určitě bych už Frantu nikdy neviděl.

„Všechno v pořádku?“, obrátila se ke mně doktorka Vránová. Ve dveřích stály zřízenci s pendrekem a kazajkou.

Kývnul jsem, že ano. Bál jsem se promluvit. Pak mne napadlo, jestli nedělám chybu. Mohl jsem přece umřít! Ale neměl jsem sílu. Jen jsem zavřel oči. Světlo zhaslo. Dveře se zavřely.

Franta se otočil do místnosti: „Já si pamatuju, co se stalo.“

„Jo?“, zasípal jsem. Nepoznával jsem svůj hlas.

„Nejsi hajzl. Tak ti to povím. Třeba máš pravdu, že se mi uleví. Kdyby nepřišli, tak jsem tě zabil.“

„Jo. Málem. Nebojím se smrti.“

„Kecáš.“

„Nechci umřít, ale když umřu, tak už mi to bude jedno.“

„To je fakt.“, zasmál se, „Mě je všechno taky fuk. Takže ti to povím.“

Na okně se objevil pavouk a klesal dolů jako artista po laně

“ Máma stála u plotny a táta jí praštil po hlavě…Svezla se k nohám sporáku a já  hrozně ječel. Asi jsem ještě měl plíny. Protože jsem se podělal, ale na podlaze nic nebylo. Lezl jsem k mámě, abych jí chránil“

Bylo ticho, že bylo slyšet, jak pavoukovi nohy drhnou lano. Smutek a splín. Představil jsem si, jak se František vrhnul k mámě a jak jí objímá.

Opatrně jsem se zeptal: „On jí zabil?!“

„Ne. To ne!“, zakřičel Franta.

Asi to přehnal, protože vešel zřízenec. Oslnilo nás stropní světlo.

Rozhlédl se po pokoji. Franta dělal , že spí. Ztuhnul stejně, jako  když pozoruje pavouky.

Zřízenec vyčkával.

Zdvihnul jsem hlavu a kouknul po něm.

„Nic se neděje.“, řekl jsem konejšivě, „Franta vzpomíná. Má to od doktorky za domácí úkol.“

„Už je po večerce, tak držte huby.“, řekl zřízenec. Zaslechl jsem, jak na něj někdo ze zadu syčí. Asi doktorka. Mávnul rukou, jako že nesouhlasí, ale poslechnul a zavřel.

Nadzdvihnul jsem hlavu a poslouchal. Všude v ústavu bylo ticho. Zamřížované okno odhalovalo černé stromy v parku. Po oknu se spouštěl pavouk (už po několikáté) a trochu se lesknul. Tím se prozradil. Kroky zřízence zmlkly.

„Franto?“, zeptal jsem se tiše.

„Máma tam ležela a otec měl oči jako drak. Velký drak a z pusy mu šlehal oheň! Ale možná, že to byl jenom odraz z kamen.“ Franta mumlal, že jsem mu skoro nerozuměl.

„Lezl jsem k mámě po čtyřech. Máma měla na hlavě krev a ta byla lepkavá. Přilepila se mi k ní ruka. Otec mne odstrčil a cloumal s mámou. Já myslel, že jí zase ubližuje, tak jsem křičel, co jsem mohl. A on mne zmlátil.“

„Přece si to nemůžeš pamatovat.! Malý děti si nic nepamatují.“, řekl jsem nejistě, „Vymyslel sis to.“

Franta se vzepjal jako leopard a skokem byl na mě. V očích se mu odrážel pavouk z okna. Než jsem stačil pochopit co se děje, mačkaly jeho ruce můj krk. Vykřikl jsem, ale asi to byl jenom slabý chrapot.

Zavřel jsem oči a smířil se. Frantovo ruce povolily.

Snažil jsem se popadnout dech. Když se mi podařilo otevřít oči, stál zády ke mně a strnule pozoroval pavouka. Pavouk přistál na parapetu a zmizel ve tmě.

„Franto?“, řekl jsem chraplavě.

Franta se zhroutil a kleknul na kolena. Hlavu zabořil do postele. Vzlykal.

„Franto. Já už ti to věřím.“, řekl jsem smířlivě. V hlavě se mi honily myšlenky na mý dětství a míchali se s krví vojáka za vsí a Frantovo mámy. Nade vším vlály rudé vlajky a na nich zářily srpy a kladiva. Je těžké smířit se s nespravedlností. S bezmocností. Voda začala zase smrdět.

Ohmatal jsem si krk a zkusil protáhnout tělo. Franta už měl normální oči.

„Nikdy jsem už tátu ani mámu neviděl…Bydlel jsem s bábou.“. Franta mluvil suše a stručně jako vyšetřující soudce.

„Myslíš, že jí zabil?“, zeptal jsem se znovu.

„Nevím…Bába byla vzteklá. Nic se jí nelíbilo. Mlátila mne, až jsem byl od krve. Já vidím jen   samou krev…Celej život jenom krev. Zabil jsem psa…nepřejel jsem ho na kole. Já kolo neměl. Praštil jsem ho kamenem…Jenom kvíknul a bylo po něm. Pak jsem mu …“Franta se odmlčel

„Co jsi pak…?“, zeptal jsem se.

„To není důležitý a je to k zblití. Samá krev. Odseknul Franta „Všechno je to hnusný. Já nevím, proč doktorka chce , abych vzpomínal…Mne to nepomáhá. Je mi hůř. A ten esenbák si za to mohl sám…“

Pak bylo chvíli ticho.  Franta najednou začal křičet, jako když ho lámou v kole. Postel se před ním rozpadla, jako kdyby jí někdo vyhodil granátem do vzduchu. Pak se vrhnul do okna. Sklo se rozbilo a on se snažil skrz mříže vytáhnout do místnosti hrábě. Zdálo se, že bude masakr, který už určitě nepřežiji. Připravil jsem se na nejhorší. Bylo by dobře, kdyby sem přišli zřízenci. Jenomže oni chodí, když nemají. Když jsou potřeba, nejsou tady. Hrábě už se soukaly skrz okno.

Rozsvítilo se světlo a objevili se dva chlapi. Za nimi byla doktorka.

„Je mu hůř.“, mumlal jsem, „Je mu blbě.“ Andělíčka jsem měl rozhaleného a   na mém krku bylo vidět stopy po Frantových rukou.

Doktorce se zúžily zorničky. Pak jenom ukázala prstem. Zřízenci byli čtyři a obklíčili Frantu jako loupežníci. Jestli hrábě vytáhne, bude masakr. Nepovedlo se. Zasekly se. Až mi to začalo být líto, jak ho zmlátili. Pak dostal kazajku a byl fuč. Myslím, že už nic nevnímal. Jenom mumlal: „Samá krev. Jenom samá krev.“ Jeden ze zřízenců zašlápnul pavouka. Lupnul jako balónek.

Zůstali jsme s doktorkou sami. Sedla si na židli.

„Tak povídejte.“, pobídla mne. Byla nevyspalá. Měla kruhy pod očima. Ruce jí klesly do klína.

Řekl jsem jí, co Franta vyprávěl.

Na konci se smutně podívala na Frantovo postel.

„Otec zabil jeho mámu a pak se oběsil. Myslím, že viděl i to. Ale ještě si nevzpomněl.“, podívala se na mě, „Potřebujete nějakou pomoc, Jirko?“

„Je nebezpečný?!“, zeptal jsem se.

„Zabil policistu. Ale říká, že polda ho napadnul první. Možná ho z toho dostaneme. Jenže pak stejně půjde do vězení.“

„Chtěl bych už taky pryč.“, řekl jsem.

„Už je to možné. Jen bych ráda, kdybyste dodělal sochu.“

Socha

Vymodelovat bustu zakladatele ústavu, není problém. Jde jenom o to, aby se podobal fotce. Jenže já chtěl víc. Chtěl jsem, aby mu z očí bylo vidět, že chápe chudáky s porouchaným  mozkem. Že ústav není jenom čistírna mozků. Že to není myčka na vypláchnutí hnusu. Mohl jsem ho odbýt podle fotografie. Všichni to očekávali.

Do hlavy mi vnikly vzpomínky, jak jsem před lety kopal hroby. Brigáda na Olšanských hřbitovech. Ruce si najednou vzpomněly na hlínu z hrobů.

Dělat hrobníka znamená jít proti životu. Naproti smrti. Černý mnich a černá duše. Kopat hrob je rozjímání s krumpáčem.

 Hlava zakladatele ústavu byla hotová. Podoba podle fotografie. Líce, nadočnice, oči, rty. V očích otázka, rty s vědoucím úsměvem inteligentního lékaře.

„Jak je na tom Franta?“, napadlo mne, „Probudil se v  bahnu. Táta zabil mámu! Drsný zjištění. Co to asi udělá s mozkem?“

Franta. Hroby. Hlína. Smrt.

Ruce přestaly poslouchat. Nezačaly poslouchat mozek i srdce zároveň. Vybuchly směrem k životu i smrti. K podstatě.

Udělal jsem zakladateli jedno oko veliké a druhé malé. Velké pro srdce, malé pro oficiální diagnózy. Rty na jedné půlce do úsměvu a na druhé v křeči smutku. Pak jsem hlíně odřízl půl lebky. V ráně jsem začal modelovat mozek.

Pak jsem si sedl a čekal. Určitě přijde. Nenechává mě dlouho samotného.

Přišla. Sedla si. Mlčela. Uvařila si kafe a zase si sedla. Čtyři oči přilepené na soše. Ztuhlí jako pavouci.

 Byl jsem klidný. Smířený se vším. S pochopením i s porážkou.

Podívala se na mě.

 „Snažím se pochopit, proč je takový?“, řekla potichu. Asi dostala strach, že mě nepropustí na svobodu.

„Je to mozek v čistírně“, odvětil jsem vážně.

Udiveně se na mě podívala.

„Váš ústav je prádelna, kde se čistí mozky. Aby byly zase použitelný.“

Rozesmála se. A pak víc. „On vlastně založil čistírnu. A já pořád, proč má každý pacient přidělené číslo.“ Smála se až dostala křeč.

Smáli jsme se oba. Předpovídali jsme reakce nemocniční rady. Tipovali jsme, který z členů komise dostane zlatý citrón. Smáli jsme se a z očí nám tekly slzy.

Smích očistil moji duši, můj mozek i mé srdce a já byl propuštěn.

Kéž by se jednou dokázal zasmát i František.

 Text z vernisáže v Březnici

V životě nás každého potkávají různé situace, které se nám z nějakých důvodů vrývají do mysli. Zůstávají tam v podobě pocitů. A pocity se někdy špatně popisují. Spíše se dají vyjádřit hudbou nebo umným poskládáním barev nebo básní.

Zkusím slovy básně popsat co jsem cítil, když jsem byl poprvé v ateliéru malíře a sochaře Jiřího Vydry.

Asi šedesátiletý muž mi tvrdil , že do jeho kraje chodí slunce pospávat, odpočívat na své pouti. Tvrdil, že to musí vědět, protože on  z kopce vidí daleko do kraje. Ale  já jsem mu to nevěřil. Pochopil mojí shovívavou nedůvěru a poradil mi:
 ‚Až bude poledne bez mraků, tak jdi ke Koněprusům. Tam slunce podřimuje. Poznáš to místo podle kamenů. Budou zlatobíle lemované. Slouží slunci za polštář.‘
Šel jsem tím krajem až k Litni. A  kameny tam byly opravdu zlatobíle lemované! Šel jsem po stopách té zlatavé žíly.  A pak se náhle objevil hrad. Karlštejn. Jak stříbrobílý vous staré pověsti. Že by to byl ten důvod, proč sem chodí slunce spát? Slunce možná  ví, kde má vzpomínat.
Vrátil jsem se k Berounu a vydal se směrem k Hudlicím. Tam hnědá skála , jak obruba lože, uzavírala kruh. Někde za ní, na sever, dal se tušit druhý královský hrad, hrad Křivoklát. Po dlouhé cestě starodávným krajem, vrátil jsem se k muži, co bydlí na kopci. Šibalsky  se usmíval. ‚Pojďte dál‘, ukázal rukou ke starému domu, ‚něco vám předvedu.‘  Vešli jsme do jakého si přístavku s malým okénkem. Kolem mne najednou bylo mnoho malířských pláten a soch z bronzu i ze skla a v nich jakoby spalo slunce. Světlo i zlatobílý lem. Kompozice obrazů se soustřeďovala k jednomu bodu. A odtamtud  vlál proud paprsků a světel. Z obrazů hrála hudba. Mozart? Bach? Beethoven? Nevím. Jakoby vítr hrál na křoviska v Císařské rokli nedaleko Karlštejna. Jakoby tu procházel  průvod císaře a lidé v něm se smáli a švitořili. Tichý ženský zpěv z polí si omotával moji mysl.

‚ Co tomu říkáte?‘, zeptal se malíř. Ale v mých očích viděl , že se ptát dál  nemusí. Dal jsem mu za pravdu :  Slunce chodí spát někam mezi Koněpruské jeskyně, Karlštejn a Křivoklát.  Homole Berounských kopců, jak ženské boky, suknice  hlubokých zářezů, slouží slunci za pelest.. Paprsky smáčené v potůčcích  suší vodu na kamenech a ty pak mají zlatobílý lem. A řeka Berounka nakonec sesbírá tu píseň kraje a odnáší jí ke schválení do do Prahy.

…………………….

Tolik ta báseň.

Od té doby jsem do ateliéru  Jiřího Vydry zavítal několikrát.

 Pochopil jsem pak co o malíři Jiřím Vydrovi napsal kdysi spisovatel pan Zdeněk Mahler.

Přirovnával tvorbu malíře a sochaře Jiřího Vydry k tvorbě Otakara Březiny:

Březinova poezie, která se nemohla ani nechtěla rozpínat do šíře, ale ve svých výbojích se vydává vzhůru, do kosmických výšek, k absolutnu a do hlubin tvůrčího ducha. V díle Jiřího Vydry , píše pan Zdeněk Mahler,  je podobná ctižádost. totiž vyjádřit historické podloží, doznívá v něm odkaz předků, kteří v českém polesí po šest set let pálili milíře, věrní svým domácím panovníkům a dbalí přitom slávy koruny české. Dělníků vnímavých na hudebnost lesa a studánek a běhutých vod, vzhlížejících pro naději k hvězdnému nebi, hledající smysl obecného dění a svého počínání.

Tolik napsal pan Zdeněk Mahler o díle pana Vydry.

Mahlerova slova jsem pochopil, když jsem jednou vyšel z ateliéru Jiřího Vydry. Uviděl jsem  mraky, které jak náhon mlýna hnaly se krajem a stromům česaly vlas a jak vlající stín chladily zem . Vnímal jsem úžasnou sílu, která je  hnala vpřed. Pan Vydra pro inspiraci svého umění skutečně nemusí daleko cestovat. Mraky a slunce má na svém dvorku na stráni.

Pak jsem se otočil zpět a užasle se díval na zápraží přístavku, který sloužil kdysi jako dílna a nyní jako ateliér ,na malé okno za jehož skly bylo vidět bronzovou sochu Beethovena a dona Quichota a stín vrhala pískovcová hlava Paganniho. Nenápadná dílna, do které chodí spát slunce a ve které jsou do obrazů i soch spoutány ony letící mraky.

Nechal jsem umělce , který za mnou vyšel na zápraží vyprávět.

„Tady v tomhle kraji se snoubí historie s hornickými domky, „ rozpovídal se malíř,“v těchto lesích lovil Václav  čtvrtý, pochází odtud Jungman a starý český herec Vydra je můj příbuzný. Za druhé světové války tady byl generál Vlasov a vozil mne na koni. A já to všechno jakoby znovu prožívám.“

Mraky letěly obrovskou rychlostí. Světlo střídalo stín a já se dozvídal příběh muže, který už jako dítě chtěl být sochařem, ale cesta k tomuto snu byla strastiplná. Otec i matka byly názoru, že musí mít nejdříve řemeslo. A tak se  mladík Jiří Vydra vyučil černému řemeslu. Později dělal topiče na parní lokomotivě, a pak se vypracoval na strojvůdce. Vyprávěl mi jak ho strhla hospodská společnost. Jak jej rozbouřila každá nespravedlnost. Jak se dokázal poprat. Jak kvůli svému způsobu života skončil v příbramských uranových dolech. Jak protestoval proti vstupu spojeneckých vojsk do české republiky v roce 1968 tím, že ve svých třiceti letech odmítl pro takový stát pracovat a stal se tulákem a nakonec i psancem.

A právě v tuhle chvíli  jsem si uvědomil, proč nemám v ateliéru Jiřího Vydry pocit akademického umění, ale prosté touhy vyjádřit život, tak jak kolem nás doopravdy jde. Sochař a malíř  Jiří  Vydra začal systematicky tvořit až , když měl kus života za sebou. Až když se propadl na dno společnosti, až když poznal život z různých stran. Až když mu ruce zmozolnatěly tvrdou prací. Až když sfáral do dolů a těžil uran. A tak se v jeho díle snoubí nejen historie dávná, ale i současná. Rukama dělníka maluje poezii svého kraje.

V posledních letech, snad proto, že sám děti nemá, začal pan Vydra malovat s dětmi. Především na onkologii v Motole, s postiženými dětmi v ústavech, jezdí i do základních škol. Je to někdy nezvyklé, když se dohromady smíchá tvorba zralého výtvarníka s dětskou představou. Ale dílo, které tak v současnosti vzniká vypovídá možná o poselství, které kdysi lidstvu předal Kristus, když řekl : „nebraňte dětem ke mně přicházet.“ Ony jsou to totiž dva  světy . Dětský a dospělácký. Každý z nich je něčím krásný , ale dohromady se jen těžko dají spojit.

 Malíř Jiří Vydra si s dětmi opravdu rozumí a ony rozumí jemu. Proto mohou z vyzrálého malířského stylu vylétat motýlci plné dětské radosti  z malování i ze života dětských snů.

Obrazy umí vyjádřit pocity. Na výstavě se můžete vžít do pocitů člověka, který v obrovském vesmíru umí zachytit nádherné vteřiny života. Umí ztvárnit mozoly smutku i pohlazení radosti, slunce i mraky, sny i realitu. Ostatně to posoudíte nyní sami.

Snad vám moje slova pomohou pochopit i to  v čem spočívá částečná abstrakce díla malíře a sochaře Jiřího Vydry.

 Kachna v rakvi

Šel chudý malíř světem? To na mne neplatí. Já jezdím na kole. S větrem o závod. Paní Vránová, co prodává na hlavní ulici smíšené zboží, mi říkává: „Jirko vy se zabijete. Vy na kole létáte.“ A já skutečně roztáhnu svá křídla a letím z kopce, že stromy z našeho lesa jsou jen rozmazané šmouhy. Kluci ve vsi mě nevidí na kole rádi, protože je předčím v rychlosti i vytrvalosti. Jejich nejlepší čas na kole po lesní cestě od cedule Prokopy, což je naše víska, ke skále Vidlák, což je skála, která ční pět metrů nad vrcholky smrků, je deset minut, zatímco já již několik let vlastním rekord sedmiminutový. Tehdy jsem byl opravdu ve formě a kolo jsem měl horské a pérované a hlavně jsem neměl ani trochu strach, řítit se bezhlavě přes kořeny, kolem pařezů a mezi balvany a projíždět mezi stromy, tak že se mi odírala ramena o drsnou kůru. A co je štve nejvíc? Že jsem starý páprda, šedesátiletý kmet. Jenže já mám tělo samý sval, nenajdete na mne tuk. A v očích mám lesk třicetiletého borce. Alespoň tak to vidím já. I když do zrcadla nekoukám. Mám strach, že se leknu sám sebe. Mrzí mě, že jsem někde v tom letu na kole poztrácel skoro všechny vlasy, takže mi lebka svítí jako lucerna na návsi před hospodou. Do hospody nechodím. Jenom někdy. Jednak jsem si své už vypil v mládí a mohu se dokonce pochlubit roční léčbou v protialkoholní léčebně, ale hlavně mě nebaví řeči mých spolužáků a bývalých kamarádů. Jsem samotář. Miluji les.

      Miluji sedět na Vidláku a pozorovat káně, jak plachtí nad naší řekou. Jsem unesen pohledem na naši řeku, která se plazí jako pouštní zmije loukami, mezi křovisky a lesem. Stromy kolem ní stojí na stráži jako čestná jednotka před panovníkem. Mám rád skálu Vidlák ze které prýští silný proud energie. Cítím, jak jí mé tělo přijímá jako ovoce přijímá paprsky slunce. Mozek mi začíná bobtnat poezií. Napadají mě slova, hudba, obrazy. Cítím sílu vzlétnout a vrátit se do minulých časů královských družin, jež projížděly kolem na své hrady. Nesnáším turisty. Občas sledují turistické značky, které vedou až na vrchol Vidláku. Když je spatřím slezu opačnou stranu skály a zmizím v lese. I tohle je myslím výkon hodný uznání. Skála je na kolmá a dvacet metrů vysoká. Slézal jsem jí už před padesáti lety a slezl jsem jí možná tisíckrát, takže znám každý výčnělek, každý stupínek. Pro mě, i pro kluky ze vsi, je to jako seběhnout z vysoké věže po schodech dolů. Turisty nesnáším, tak hodně, že jsem se rozhodl odvést turistické značky mimo naší skálu. Jenže mě načapal hajný Krígl a já pak musel na disciplinární komisi ke starostovi a na vlastní náklady dát značky do pořádku.

„Jirko, člověče, vždyť je ti padesát a ty blbneš hůř jak parchanti ve vsi.“, hudroval předseda, který je o pět let mladší a já  si ho ze školy už nepamatuji. Asi to byl šprt a ty já neměl rád, stejně jako nesnáším turisty. Chodočumily.

           Do lesa nechodím, abych sbíral houby, nebo borůvky, či maliny. Já sbírám zážitky. Povídám si se stromy. Lezu na starý duby. Lezu až nahoru. Schovaný v koruně, pak saji do sebe les, jako kdybych sám byl strom. Les se mi ukazuje nahý jako víla v tůni, nestydí se přede mnou. Liška učí svoje liščátka. Zajíci se drbou zadníma. Novomanželé datla se hádají, každý na své větvi. Včely pracují s nohama obutýma do pylu. A sluníčko si všechno fotografuje a posílá pohlednice českého lesa do pralesa v Africe. Sedět na větvi a tam snít dokážu několik hodin.

Můj a jenom můj vysněný svět. Bez elektřiny. Bez mobilu. Bez motorů. Bez účtů a bez peněz. Bez peněz jsem skoro pořád. I když už si dva měsíce nemohu ztěžovat, protože stát dodržel své slovo a přidělil mi měsíční důchod. Na jídlo a uhlí a daň z domku se zahrádkou, kde je mi dovoleno bydlet. Ostatní si už nějak vymaluji. Musím si malováním a sochařením vydělat na plátna, rámy, barvy, štětce, hlínu, dláta. Neztěžuji si. Kdyby nebyl život boj, musel bych si nějakou bitvu vymyslet sám. Jsem přece chlap.

             Máma, osmdesátku v zátylku, vypadá o dvacet let mladší a síly má jako padesátiletá, máma mi někdy uvaří, abych prý se jí ještě před smrtí neztratil ve vlastním stínu.

„Jirko, proč si nenajdeš nějakou kuchařku?“, lamentuje a kroutí hlavou. „Jsi chlap, samý sval. Mohl bys mít i děti. Lezeš po stromech, místo abys vlezl na nějakou ženskou.“

Nebojím se ženských. Užil jsem si bouřlivého mládí. Ale představa, že se ráno probudím a někdo mi bude běhat po ateliéru, představa, že mi někdo doma uklidí a já nic nenajdu, představa, že budu muset konverzovat, když raději mlčím, představa, že budu muset brát ohledy, představa nucené pospolitosti mě mučí. Jako kdyby mě zavřeli do samotky. Jako kdyby mi svázali nohy i ruce. Jako kdyby mi zakázali kolo, taková je má představa, že bych se musel s někým dělit o své soukromí.

„Ještě se nenašla ta pravá.“, odpovídám mávnutím ruky.

„A taky nenajde.“, zlobí se máma „Žádná ženská není dokonalá. Každá má svoje vrtochy. A ty jich máš sám tolik, že by sis s nimi mohl založit obchodní dům. Bylo by mi jí líto, kdyby tě nějaká chtěla. Ale to víš, že bych jí nic neřekla. Nevarovala bych jí, protože já už tu za chvilku nebudu.“

           Vzorně jím, co mi dá máma na talíř, pěkně poděkuji a už zase frr… Na kolo a přes les a kolem řeky a po vsi jako závodník, aby kluci bledli závistí a pak ke svým plátnům a sochám. Maluji někdy oběma rukama najednou a každou rukou jinou barvou a jiné pohyby. Miluji se s hlínou a dělám detaily hlavy, uši, rty, líce, když jsem s hlínou tak říkajíc v pohlavním styku, jsem v extázi, jsem jako anděl co tančí v oblacích, jsem jako oblaka, co se řítí nad mojí chaloupkou k protějším horám, jsem jako vítr co si tancuje čardáš po dvorku. Sochařina není práce, to je slast. Jako rodit dítě. Bolest a zároveň naděje. Štěstí i vyčerpání. Ruce hladí hlínu, jako by hladily kůži. Myslím na oči a ruce vymodelují oči, které vidí a mají výraz, slyším sonátu a ruce vytváří rozevláté vlasy. Vidím orchestr, jak prožívá jednotu pohybů, tónů, intervalů a ústa sochy zpívají báseň všehomíra.

             Včera se mi na hlavě Beethovena podařilo udělat tajuplný úsměv. Óda na radost s Osudovou dohromady. Jsem z úsměvu úplně vedle. Jsem překvapený, že se podařil. Bez mojí vědomé zásluhy. Zázrak z hudby a poezie. Šťastná múza. Nečekané sklouznutí prstů. Smutek i vášeň. Úsměv chlapa, co ví a přitom neprozradí. Mužská Mona Líza. Možná, že nyní bych na chvíli někoho k sobě potřeboval. Aby obdivoval zázrak. Aby mě pochválil. Aby se mnou do nekonečna o něm hovořil. A pak by zase mohla bytost odejít. Nějaká z půjčovny. Půjčil bych si obdivovatelku, chválitelku, zbožňovatelku a druhý den bych jí zase vrátil.  Abych moc neplatil a aby u mne neležela jen tak zbůhdarma.

            Přišel soused.

„Jirko. Nechci dělat těžkosti. Tvoje slepice mi zase rozhrabaly záhon. Ten plot je na tvé straně. Je to tvá povinnost jej opravit.“

Ukazuji mu Beethovenův úsměv.

„Jo. Je to dobrý.“, chválí bez nadšení soused, „Já bych nedokázal něco vymodelovat. Dokázal bych opravit plot, ale nevím, proč bych měl opravovat tvůj?!“

Chodili jsme spolu do školy. Šlapaly pěšky tři kilometry tam a tři zpátky. Ukradli jsme spolu sto vajíček. Zastřelili deset veverek prakem. Prolezly jeskyně v okolí. Ulovili tři sta Štorchových mamutů. Pozabíjeli tisíce nepřátelských indiánů Komančů, porazili sto generálů jižanů, vypekli jsme fašouny partyzánským bojem. A dneska je úplně bez fantazie. Slepice a plot. A co fantazie? Co duše? Pozval jsem ho na procházku do lesa. „Co tam budeme dělat?, zeptal se udiveně, „Houby ještě nerostou.“

 Slíbil jsem mu plot. Odešel se dívat na televizi. Spokojený mírou své diplomacie.

Nějaká obdivovatelka z půjčovny by se opravdu občas hodila.

Vyrazil jsem na kole do největšího kopce za vsí. Abych se vybil z energie. Abych vrátil stromům i slunci inspiraci.

            Na kopci je v lese malý zámeček s parkem.

Voní historií. Mohutné stromy kývají větvemi. Zrovna hrají na listí houslový koncert. Diriguje jim vítr.

Uprostřed lesa louka a na ní pěšinky, ozdobné keře, cizokrajné stromy. Dělená skla oken odráží slunce a nechávají vykreslit barokním křivkám fasády do milých stínů.

Kousek za plotem dva kluci. Asi dvanáct let. V očích touhu po lidech. Tělesně i mentálně postižení. Podivné, bizardní pohyby neladí s romantickým zámečkem v pozadí. Zastavili se. Oči vysílají signály nejistoty smíchané se zvědavostí. Veliké oči. Mluvící oči.

„He.“, řekl největší.

„Chceš bonbón?“, ptám se

„He?!“, diví se kluk.

„Bonbon…Jestli chceš cukroví?“, natáhnu ruku s hašlerkou skrz plot.

Hašlerek mám pořád plné kapsy, od té doby, co jsem vyhrál zápas s kouřením.

„He“, komunikuje kluk a ustupuje o krok zpět.

Hašlerka padá na zem. Největší se přiblíží a natáhne pro ní ruku. Je opatrný. Hned ustupuje. Neumí rozbalit papírek na hašlerce. Bezradně ji obrací. Druhý kluk k němu přistoupí. Větší mu podá hašlerku a menší jí rozbalí.

 Zvláštní svět oddělený plotem ústavu. Jako když koukáš s Francie na bílé skály Anglické. Setkání s jinou civilizací.

„Hééé.“, říká ten největší a tím řekl menšímu, že si hašlerku může sníst.

Gesto hodné zámeckého pána.

„Hee?“ Houkne na mě vyzývavě větší kluk.

Házím další hašlerku přes plot. Menší jí dává do pusy většímu. Jsou spravedliví.

Mlčí a cucají. Velké oči nic neříkají. Asi nemají co.

„Jedu na kole.“, vyprávím, „ Jsem malíř. Maluji obrazy a sochám sochy. Povedl se mi krásný úsměv na hlavě Beethovena.“

„He?“

Styk dvou cizích civilizací… Potřeboval bych ke klukům tlumočníka.

 Svět za ústavním plotem. Svět, kde lidé žijí jinak. Svět, který používá vlastní jazyk.

Neví, kdo je Beethoven, že existuje jízda na kole, která z člověka vyžene deprese, že se dá i létat a lézt po stromech. Pravda je, že to neví ani mnoho zdravých lidí. Vědí, co se děje v Thajsku, ale neví co trápí souseda. Nechtějí vědět. Thajsko je daleko a soused by něco mohl chtít. Třeba opravit plot.

             Otevřel jsem bránu ústavu a zazvonil na vrchní sestru, Bětušku. Kdysi se mi líbila. Políbil jsem jí na zábavě a ona si nechala líbit mnohem víc. Na louce. Padaly přitom hvězdy a fandili nám světlušky.

„Jirko.“, mile mě přivítala. Šedivé vlasy. Nemalovaná. Přírodní. Do důchodu by měla jít příští rok. Doufá, že nebude muset. Dvacet let v ústavu. Její život jsou postižené děti. Celoživotní práce.

„Chtěl bych namalovat s dětmi obraz.“

Nevěřícně se usmála.

„Nejdřív přinesu pastelky a papír. Kdo se osvědčí, namaluje se mnou velké plátno.“

Usmála se jako za mlada a přikývla.

Ředitelka, ke které mne Bětuška zavedla, byla ztělesněná nedůvěra: „Vše na vaše náklady?!“

„O akci a o vašem ústavu napíše můj kamarád do novin.“, odpovídám.

„To je vaše reklama?“, ptá se s úšklebkem.

„Společná pro oba.“ Odpovídám.

„Malovat umí asi tak dva nebo tři.“, zašeptá Bětuška.

„Jestliže se akce podaří a obraz se vám bude líbit, prodám vám jej za cenu materiálu.“, obchoduji s ředitelkou.

„Uvidíme. Bětuška vás doporučila, takže uvidíme.“

Měla by být ráda za dobrovolnou akci. Ale není. Každý není nadšený novinkami. Nové věci mohou utopit starý řád.

Chodby jsou klenuté. Okna barokní. Světlo a radost. Pohoda. Krásné doby beze spěchu. Jenže pak jedou dva na vozíčku. Ruce zkroucené. Usměji se. Ušklíbnou se. Nebo je to úsměv? „Máme i lehčí případy.“, povzbuzuje Bětuška.

        Letím z kopce domů. Plachtím po silnici. Les se mění v modrofialovou šmouhu. Takový jej maluji na obrazech. A slunce jako anděla světla. Letím a vítr ošlehává tváře. Letím a zajíci na mezi se bojí, že jsem orel.,

Hajný Krígl volá z lesa: „Blázne. Zabiješ se.“

Sundávám ruce z řídítek. Smrti se nebojím. Rozpažím a je ze mě anglická stíhačka, která útočí na německý bombardér.

„Jsi cvok.“, volá Krígl. Sundává flintu ze zad. Asi mě chce sestřelit. Dávám ruce na řidítka a opřu se do pedálů. Nohy kmitají jako vrtule. Kličkuji, abych se vyhnul Kríglovu kulometu.

„To je vůl.“, bručí Krígl a kouká na mě skrz otevřenou dlouhou hlaveň. Je ze mě malé letadélko kdesi v dálce nad anglickým pobřežím. Moje holá lebka odráží slunce všem na pozdrav ve vsi.

       Hodinky píply půlnoc. Venku smíchala noc černou se stříbrným osvětlením chodeb. Zářivky se do barokního zámku nehodí, stejně jako panelák v lese nikdy nenahradí skutečnou skálu. Z barokního loveckého zámečku udělaly zářivky ústav pro nemocné.

    Mám schované většinu výkresů z malířského testu chovanců. Některé připomínají svými křivkami malbu abstraktního recesisty, který maloval nohou ve tmě. Ale Ondra a Michal překvapili. Ředitelka užasla nad tím, co oba umí. Snad poprvé se na mě usmála. Jejich obrázky si dala za sklo. Krásný kačer, co letí s nadějí. Hrad, ke kterému se šine vláček, plný radostných dětí na výletu.

 Na velké plátno malujeme olejem. Namaloval jsem pozadí.

„Oldo namaluj kachnu, jak letí ke slunci.“

 Olda má jednu ruku skoro nehybnou, ale druhá umí za obě. Několika tahy štětce vykreslil kachnu tak, že jsem zažárlil. Několik sebejistých tahů fialovou barvou. Po kolikáté jí už maluje, že jí umí nazpaměť?! Letí ke slunci. Letí s nadějí, jako já létávám na kole. Pestrobarevná kachna.

Z pole ji pozorují koně. Koně jsou moje láska. Koně umím nakreslit já. V pozadí se kulatí věže hradu. Michal má rád perspektivu. Umí vykreslit malé stíny oken.

„Musíme už jít spát.“, říkám oběma klukům. Paleta na palci mě mučí.

„Ještě néé…Jirko, prosím…Až do rána…Alespoň do čtyř!“

Zavelel jsem: „V tom případě otevři okno. Jinak usnu ve stoje.“

Olda, co maloval kachnu, se pokouší otevřít okno. Nejde mu to. Umí malovat, ale okno jeho ruka otevřít neumí.  Závada na mozku?

Před dvěma hodinami nakreslil kachnu. Jenom se shovívavě usmál a za chvíli letěla kachna na plátně jako živá.

„Tak už přeci otevři okno!“, rozzlobil jsem se. V šedesáti letech už nemám nervy jako dřív.

Naše oči o sebe třískly jako činely. Olda je zoufalý. Další malování závisí na otevření okna. Potí se mu čelo. Úsilí muže visícího za jednu ruku nad srázem.

Stydím se. Přelézám sám sebe a nutím se usmát. Vzpomněl jsem si na kluky s hašlerkou …

Michal pochopil situaci a pomohl Oldovi.

Chladivý noční vzduch rozředil páry terpentýnu.

Kluci stojí u okna v dlouhých nočních košilkách, hlavy plné hvězd. Oči jako dva vesmíry. Klubovna v ústavu, kde smutek kamarádí se smrtí, se plní kyslíkem, jako obláček naděje nad nemocničním lůžkem. Oba mají zážitek na celý život. Myslím, že je mám rád.

Obraz ráno předáme paní ředitelce jako dárek.

Kluci se pustili do detailů na obraze. Nadšení. Plní touhy. Poprvé v životě v oblacích. Bez omezení. Bez zábran. Odlétli z ústavu do svých snů. Utřel jsem si rukávem slzu.

Obraz jsem pověsil v kanceláři ústavu. Má čestné místo. Olda a Michal se stali nesmrtelnými hrdiny a ústav na ně nezapomene. Já také ne. Nastartovali novou arteterapii.

O pár týdnů později mi Bětuška provinile oznámila: „Olda je nemocný.“

„Focení snad vydrží, ne?“, oponoval jsem.

Bětuška zakroutila hlavou.

Chtěl jsem bojovat Zarazila mě pohybem ruky.

„Brzy umře.“, řekla tiše a měla vlhké oči.

Smutně se opřela rukou o můj hrudník: „Bude lepší, tam nejít. Ředitelka to zakázala.“

Rozhlédl jsem se a pak zabočil za zámek. Podél zdi vedl chodníček k malým dveřím.

Plížil jsem se chodbami až k pokojům.

Na posteli ležel Olda. Tváře měl rudé a těžce, opravdu těžce, dýchal. Ruku měl vařící, jako horký salám.

„Oldo. Oldo.“, šeptal jsem zoufale.

Tisknul jsem mu ruku a pak s ním třásl.

„Oldo. Namaloval jsi nejkrásnější kachnu, co jsem kdy viděl. Je živá. Oldo!“

Olda otevřel oči. Byla v nich apatie.

„Oldo, to jsem já. Jirka.“

Usmál se. Otevírání dveří. Prudké světlo.
„Pane Vydro. To si nemůžete dovolit.“, ředitelka byla rozzlobená

Jirka nevnímal. Mluvil na Oldu. Jeho či na chvíli ožily.

Usmál se: „Jirko. Jsem rád.“

Ředitelka máchla rukou. Odháněla můru. Poslouchat řády, pravidla, nebo je ve vhodný okamžik porušit?

Olda zašeptal k ředitelce: „Naučím ho kachnu.“

Ředitelka vzdychla.

Jirka brečel a šel pryč, aby to nikdo neviděl.

Volali z ústavu. Olda umřel. Smrt zakrouží jako bojový vrtulník.

Jirka přišel do ústavu pěšky. Nejel na kole ze solidarity k Oldovi a ke všem postiženým v zámečku.

„Dal jsem mu do rakve jeho kachnu.“, řekl Jirka Bětušce „Zemřela spolu sním. Už nelétala. Jenom smutně kejhala. Dal jí život a dal jí i smrt.“

Na obraze v kanceláři zela v plátně velká díra. Kachna tam chyběla.

Bětuška měla slzy v očích.


Categories:


Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověřeno MonsterInsights