Cesty svědomí v hlavě Hynkově

„Nevím, co je větší zrada. Jestli, když loupeživý Habart z hradu Lopaty nebral ohledy na nikoho, a ni na Boha a jeho přikázání, a okrádal každého, nebo je větší zrada, že můj pán Hrdoň  z Radyně s Přibíkem z Klenové obelstili své bratry.

Ač jsou oba hejtmany božích bojovníků, dodávají nepříteli vozy s potravinami.

Na druhou stranu musím vzít v úvahu, co je vlastně zrada, když každý má právo na svůj názor a každý jej může měnit podle nové situace. Když někdo mění názor, zrazuje sebe sama? Nebo zrazuje ty, jimž svůj názor, předtím hlásal? Můj pán byl katolík. Po Korandově kázání se stal husitou a dnes je husitským katolíkem.

A kdyby apoštolé nezradili svůj židovský názor, jakpak by mohli  stanout na  straně Kristově? Židovský Sandhedrin nazval následovníky Krista zrádci pravé víry. Jeden je z víry vítal s otevřenou náručí a druhý  je z víry zatracoval  do ohnivého zajetí.

A jakpak je to vlastně s Jidášem?  Pán mu přece přikázal, aby šel a své dílo dokonal! Proč s ním Pán nepromluvil laskavě a od činu zrady jej neodvrátil? Proč jej nevyléčil z duševní nemoci, tak jako mnohé jiné? Nebyl to snad úkol od Pána, aby jej Jidáš zradil?!

Už jsem vyslechl mnoho výkladů, mnoho moudrých a učených pánů, kteří s naprostou jistotou tvrdili, že se věc má tak, ale i druzí měli svoji pravdu, jako skálu pevnou, a tvrdili zase opak. Ale je slovo od lidí, ač velkých latiníků, skutečně od Boha? Nebo zůstává jen lidské?

A nyní křesťanstvo se navzájem vybíjí a souhlas k tomu dostávají od Boha?

Stav katolický nazývá husitské vzbouřence zrádci  Krista. A Husovi stoupenci zas tvrdí, že církev zbloudila a od Krista odpadla. Hus prý zůstával katolíkem a jen vyléčit chtěl nemocnou církev od jejího odpadnutí, od falešných výkladů, od výkalů bohatství a pýchy.

Jenže husité, neposlechli svého obránce a pustili se do krvavých bojů. Zdůvodnili to tím, že hájí Boží pravdu. Rozhodli se změnit stav, jejž doposud Bůh s milostí připouštěl. Kdo z nich tedy, když dřímá meč, je skutečným zastáncem Boha? Obě strany nacházejí zastání v Písmech a když se dopouštějí krutostí pekelných, děti i ženy zabíjejí, pak na Izraelity, od Boha poslané, poukazují, že oni na příkaz samotného Boha, také celá města vybíjeli. Jaký je to zmatek, když lidé mají nad lidmi panovat. Bez pánů je nemožné žít a s pány to samé. Bez víry je nemožné žít a s vírou také.

A můj pán Hrdoň je bez hrdosti? Na obě strany hraje vrchcáby! Husita, co dává najíst plzeňským katolíkům. Jak se mám nyní rozhodnout? Jsem poddaný a mám pány poslouchat. Zároveň jsem však poddaným Boha. Mohu se podílet na zradě bratří husitů a vozit jídlo hladovějícím katolíkům? Mohu nedat jídlo tomu, kdo hladoví, abych se zastal, církve hlásající podobojí?

Ve zmatku posledních dnů Kristových se mi nezdá, že se dopídím pravdy. Ne nepoznám pravdu.

Ten z Milíčova, který říká, že pravdy je jenom v Písmu svatém, obecně sice má pravdy plnou štoudev, jenže když ke konkrétnímu mám nyní dospět rozhodnutí, v tu chvíli Písmo mlčí.

Písmo bez výkladu lidského, je jako voda mezi prsty, jako mlha zahalující obrysy.

Jak mám být pravověrným, když můj pán má víry dvě?

Jako se skálou pod naším hradem, tak je to s mým rozhodnutím. Kameny naházené přes sebe, náhodou se o sebe opírající, takový zmatek je v mém srdci. Nejraději bych nechal hrad Radyni za zády a více se nevracel. Ale kam půjdu? Kde ve světě naleznu pravdu? Kde najdu mír a pokoj pro svou duši?

Ze skal Andrejškých vidím celou Plzeň. Z některých domů kouří hustý dým požárů. Vůkol vojska husitská řinčí zbraněmi. A hle! Plzeňští otevírají bránu a berou husity útokem. Husité ustupují a plzeňští se vrací za hradby. Tak to bylo domluveno. Vozy s potravinami projíždí Pražskou bránou. Který Kristus nyní vlastně vyhrává? Katolický nebo Husitský? Ti, kteří brání artikule víry nebo ti co potřebují jíst?

Má hlava se rozjasnila.

Vrátím se zas ke svému pánu Hrdoňovi na hrad Radyni. Bez hrdosti a bez jasného cíle. Bez osvícení. Zaujmu své malé místo v rozbouřených vodách života. Od dětství jsem sloužil Hrdoňovi. A víno co pánovi z vozů, jež do Plzně odjely, mu nesu k ochutnání? Trochu se napiji, jenom trochu! Jsem také jenom člověk. Konec přemýšlení. Pravdy stranou. I já musím žít.