Jan Neruda

Padly mi do oka dvě knížky poezie. Myslel jsem že jsou zapomenuty, ale vyšly v novém vydání. Písně kosmické a Hřbitovní kvítí.

„Jak lvové bijem o mříže…Nuž pojďte páni blíže, jen trochu blíže hrdobci, jimž hroudy noha víže. “

Tahle slova ještě dobře známe z filmu Marečku podejte mi pero. Zvláště pak slovo hrdobci….

Já však nyní s obdivem budu citovat slova z 15 básně Hřibotvní kvítí:

Mezi hroby se dva červi potkali.
"odkud bratře?" - "Z lebky básníkovy."
"Toť nám bratr, co tam viděl poví."-
"Pouhý mozek - pranic krásného. -
Odkud ty?" - "já z lebky učencovy,
nezbylo i tu nic jasného"

 a nebo verše 17.

Neplač, neplač, brachu nenaříkej,
že je záhad v světě k znavení,
jenom jíst a pít se pilně zvykej,
v hrobě času dost pak k trávení.

Ač mnohé verše mi připadali už nesrozumitelné – uplynulo mnoho generací od doby jejich sepsání – a hodně se změnilo ve společenském podvědomí – jednoduše řečeno – máme mnoho jiných starostí sami se sebou – tak některé slova básníka Nerudy zůstávají stále živá.

A to nemluvím o Povídkách malostranských. Ty přežijí generace, protože se týkají potíží které mají lidé v každém století. Tam se mi jeví Neruda stejně jako Tolstoj či Dostojevskij nebo Čechov, Hemingway a další. (tyto jmenuji proto, že jsem jejich díla četl ve stejný čas)