Každého z nás někdy postihne touha prohledat kořeny odkud pocházíme, odkud jsme se vydali na naši pouť světem. Možná v podvědomí si klademe otázku co po nás zůstane, a nemyslíme tím jen uhlíkovou stopu. Naši předci do nás něco vtiskly a i my se snažíme něco předat dál. Rozumný tvor ví, že se na něj po krátkém a u někoho jen mimořádně delším – časem zapomene.

(Kdo si dnes znovu pouští filmy a pohádky J. Wericha. A to byl dříve hvězda naší malé země. Před pár lety jsem o něm vyprávěl jednomu človíčkovi přistěhovalému natrvalo z německa, který se divil, že neznám jednoho z německých slavných komiků. On na oplátku nikdy neslyšel o Werichovy).

Tedy zpět. Víme že se na nás zapomene. A proto jsem s radostí otevřel digitální archivy Strakonic a Prachatic a vyhledával prameny o mých předcích. Měl jsem to snadné. Hledal jsem předky, kteří bydleli v malebné malinké jihočeské vesničce. Hledal jsem tam sebe.

Přes mého tátu mám k mé radosti dlouhou řadu předků. Chalupníci s polem, krávami, prasetem, hospůdkou. Aha. Proto mám tak rád zem na malých záhonech mé zahrádky, proto miluji Jižní Čechy, ačkoliv bydlím celý život v Plzni . Proto vím, že patřím mezi rolníky a ne mezi intelektuály, patřím do přírody, na vesnici a nikoliv do města.

Jenže celý život žiji ve městě a celý život čtu a čtu a celý život vedu jakési rozhovory a spory s cílem pochopit sebe i druhé. Jen občas v důchodu uniknu do zahrádkářské kolonie na okraji města a tam žiji svůj život….